Nejříve vždycky přijde šok.
"Cože? Kdo jste? Cože, že jsem jako mrtvej, jako duch nebo co?"
Pak popírání.
"Ne, já nejsem mrtvej. Podívejte, mám ruce a všechno. Mluvím! Nemůžu bejt mrtvej!"
Následuje deprese a bezmocný kvílení. To mne vždycky strašně unavuje.
"Proč zrovna já? Proč ne ty, brácho? Co? To není fér, fakt že ne!"
Občas se najde i někdo, kdo se mnou chce smlouvat.
"Hele, vidíš na tom mým těle ty hodinky? Z pravýho zlata..."
K stádiu smíření mi obvykle nedojde trpělivost, ale i to se někdy stane.
"Tak jo, tak jdem."
Lidi s tím prostě nadělají spoustu cirátů.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit