Moje články

Cigareta dohořívá. Život plyne jako ten dým, jež se rozvláčně rozpíjí ve vzduchu. Oči lásky, zelené jako absint, opojné jako francouzský polibek.

Modrý pohled plný nebe s měsícem úsměvu, se sluncem štěstí. Kypící bujarost, vzdouvající se kůň cinká podkovami o cestu mládím.

Vášeň hlubokých kaštanových duhovek taje v ulicích města, touha věčná se nasytí a je z ní konečná stanice horské dráhy každodennosti.

Čas běží, ručičky odtikávají slova ve větru objetí. Fantóm miliónů let se vrací pokaždé domů na polštář bezesných duší.

Automat dohrál písničku za jednu minci, tóny citů zmizely a nárok propadl. Hranice bezhraniční. Co bys ještě chtěl?

Molo bičují vlny, vítr sílí. V přístavní putyce mořský vlk si pěnu z piva sfoukává. Ještě jedno! Objednává.

Hřbet ploutve největšího úlovku nad ním hrdě vypíná se. Za pultem krůpěj ho pokropí, jako v koši stožáru své karavely.

Venku lije jako z konve, to vzpomínky kapou na mokrou palubu – hospodská prkna vržou, rozlévá se pití.

Praská loď v bouři, láme se na tisíc kousků. Přežil, ztroskotal na ostrově nenáviděné souše. Zapíjí žal nad ztrátou. Naděje šedá jak myš, žlutá jak slunce po hurikánu, potápí se a stoupá – ze strany na stranu, nahoru a dolů, když kráčí na lože své pozemské.

Dnes už se mávání mečem a zdolávání draků kvůli princezně nenosí. Kdepak, to by byly pohádky sto let za opicemi.

To se zajde do kavárničky Kryštůfka Robina, která se stala velevyhlášeným místem pro randění.

Vezměte si takovou Zlatovlásku. Každého poslala k vodě, až natrefila na vodníka Břehuláčka. To si představte – láska jako řemen! Spokojeni s tuctem vodníčátek.

Nebo takový trpaslík Štístko, který byl tak nešťastný, že už konkuroval i Rejpalovi. Zkusil rychlou seznamku u hrnečku kávy a ejhle, zakoukal se do princezny Jasněnky.
Randí spolu už měsíc, ukázal jí i sbírku drahých kamenů a funguje to.

Co ale s drakem?

Vlaštovka jara spadla jako rosa na mou dlaň. Ztratil jsem se v dešti okvětních lístků. Vzápětí se ozve hlas májový, milý, vlídný, rozpíjí se v mraku dýmu na obloze.

To hoří naděje, planá, vyslyšená, povzbuzující, ztrácí se za horizontem neznáma. Peříčko ve vzduchu zná odpověď na němou otázku, nevyřčenou, tichou jako léto za poledne.

Barvy zpívají hymnu podzimu, který se odráží v kaštanech loňské úrody. Ulétlo listí, osiřely větve, teplo sebral severák dující od strnišť.

Poryv roztříštil zrcadlo zimy, dál nevidíš přes jíní na skle. Daleko je DMD, duben za kamny vyhlížím. Uhlík drabble řeřavé v duchu píše, čekání krátí.

Proklouznul jsem opačnou stranou kolem domu. Taktak jsem se vyhnul copaté holce, která se po mně ohnala sekáčkem na maso. Černé oči jí házely zlostný pohled, když minula.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, zatímco z domu mně svíraly srdce beznadějné výkřiky ostatních členů rodiny. Každý správný filmový hrdina by jim teď šel na pomoc a zachránil by je. Já se však snažím před posledními zvuky jejich života uniknout, v uších mi zní jako ozvěna.

Doběhnu k silnici za lesem. Akorát tudy jede dodávka. Stopuji ji s úlevou. Jaké je mé překvapení, když vystoupí patnáctiletý černooký řidič třímající obrovský perlík.

„Same, co dělá ta tvá proslulá sbírka prastarého čínského porcelánu?“

„Kamarád hrnčíř mi vyrobil další dva kousky.“

„Přirozeně koupené v dražbách na Dálném východě…“

„To je samo sebou. A za strašně vysoké částky, které mě málem zruinovaly.“

„A chytají se hosté, chytají na udičku?“

„Není nad to mít starožitný porcelán princezny Zen-Yang. Člověk se ihned stává důvěryhodným. Samozřejmě se každý chce na ten skvost přijít podívat. Dámy mi omdlévají do náruče, pánové si nasazují brýle a znalecky kývají hlavou.“

„Člověk tedy musí být vděčný takové princezně za své renomé.“

„Já mám takové renomé, že se mi už nevejde do vitrín.“

Kde bylo, tam bylo, celé království spalo a snilo a ani se nehnulo. Tisíce let, protože se nenašel žádný chrabrý princ, který by se trním prodíral a tupým mečem si prosekával cestu.

Šípková Růženka už kypěla načerpanou energií stovky let, líčka měla zdravě růžovoučká a čekala na to, až ji nějaký švarný mládenec vysvobodí z věčného spánku.

Už to vypadalo, že se nikdy nedočká, ale tu se objevil zatoulaný příslušník rasy GammaT na svém nablýskaném vesmírném stroji M8. Zahlédl Růženku ve skleněné rakvi v bývalé zahradě, teleportoval se vehementně dolů, až křehké víko prasklo a… neznaje polibku, podal jí ruku.

Vracel jsem se navečer venkovskou stezkou, když kde se vzal, tu se vzal, cestu mi překřížil keř. Velmi nevlídný keř. Silný vítr mu rozcuchal účes, a tak měl bojovnou náladu.

Vichr se opřel do křoviska, že jeho zelené větve výhružně zapraskaly. Křoví, ale nepoví, co má vůči mně. Co jsem mu já mohl udělat? Zahradilo mi trasu a nechtělo mě pustit dál.

Dnešní křoví není to, co bývalo, říkám si v duchu. Nepouštět procházející…, ještě aby mýto vybíralo!

Listy rvané na větvičkách větrem na mě mrkly. Mrkající…, co je to? Bez?

A najednou byl tatam – přírodní síly jej odvály pryč.

Tisíce míhajících se světlušek nad hlavou vytvářelo na temném pozadí světelnou klenbu listů. Magická záře života uprostřed mrtvého světa noci. Bylo to bezpečí na obloze smrti. Vyzařovaly zázrak utopený v hloubce beznaděje. Kdesi v hlavě buk promluvil němými slovy stromu, kterým však rozuměl. Proud vět zurčel v myšlenkách, a najednou to celé pochopil. Pohlédl na velkou ránu zející na kmeni – pořádný kus dřeva chyběl, byl vyštípnutý do hloubky odhaluje bolestivé poranění. Tento velikán pomalu umíral – kapkou mízy za kapkou se odpočítával jeho vyměřený čas věčnosti, staletí se smrskly do přesýpacích hodin, které odbíjely zrnko po zrnku. Pomoc musela být rychlá.

Seina se leskla jako stříbrná nit, jež protkává svým tokem nasvícené skvosty Paříže. Eiffelovka mrkla svýma nočníma očima myriády světel.

Na lavičce pod Chaillot bylo krásně. Přitulili se k sobě. Večerní vánek rozčeřil letní vzduch. Býčí hlava němě vystupovala z šerosvitu, daněk splynul v kaňce černého inkoustu.

Hubička zintenzivnila přikrádající se vůni jasmínu s omamnými tóny tuberózy. Martovo pole se v dálce rozpilo jako kapka lásky na obloze plné hvězd, které hleděly na ruch kaváren a brasserií na Trocadéru nad nimi.

Slova nevyřčená zkameněla. Němá života svěžest se zachvěla jako list platanu. Město bdělo zasněně jako oni, opojeni růžovým oparem.

Pronájem letní chaty byl báječný. Užívali jsme si pobyt a konečně vypadali jako harmonická rodina. Dokud nepřišli oni…

Při vyhazování odpadků jsem zahlédl střapatou dětskou hlavu za stromem nedalekého lesa. Dívalo se na mě divnýma černýma očima. Otočím se, abych šel zpátky do domu, když vtom vrznou vrátka.

Ohlédnu se a nemůžu uvěřit vlastním očím. Střapatá hlava je hned za mnou. Vedle ní další, dívčí. Černé oči bez duhovek se jim podivně lesknou.

To už od zahrady přichází škvrně s nadrzlým výrazem.

Ustupuji pozpátku do domu. Vzduchem prosviští táhlé hvízdnutí, načež děti odněkud vytasí nože a vrhnou se na mě.

Když sny proudí jako ta záclona u otevřeného okna, neslyšíš volání sýčka. Měsíc se vyhoupl na oblohu a listí šumí noční písní, ale ty tvrdě spíš.

Neznámé kroky se plíží kolem domu, peřina tě tíží, ztěžkla ta pokrývka měkoučká.

Je to snad hořkost sousedova? Kvůli rozorané mezi se tady potlouká? Noční můry zhasly ten svit stříbrný. Mysl však kape jak z olova.

Sova zmlkla, kroky zametají světnici. Ticho jako v hrobě nastalé, neklid vnitřní v posteli se hází.

Záviděls mu, stodolu zapálil. Svědomí hryže, svědomí pálí jako kostka ledu.

Ruka už nad spáčem se sklání. Polštář dech tlumí, duše odlétá.

„Á, můj drahý příteli, copak velkého Bena přivádí ke mně na návštěvu? Myslel jsem, že ti ostatní lidi lezou na nervy…“

„Člověk prostě občas musí opustit čistý vzduch své nory a jít se nadýchat smogu ostatních, milý příteli.“

„Dýchej zhluboka, takový zdravý smog jako u mě jen tak nenajdeš. Začnu si účtovat za terapie.“

„Myslel jsem, že ta tvá smetánka je zchudlá jak kostelní myš – o těch pár miliónků podle aktuálního akciového trhu.“

„Kontakty, kamaráde. Škrábat se po zádech ostatních můžeš, i když mají o halíř méně, jen pokud mají kontakty.“

„A už to vypadalo, že ses dal na altruismus!“

„…a tehdy zde obžalovaná víla Amálka odklonila pozornost tím, že nahlásila krádež vajec v kurníku delikventskou kunou. Hlídky prohledávaly celý les, načež vzbudily medvěda, zkazily zpěv tetřevovi a podupaly zahrádku babce kořenářce.

Veškeré výjezdové skupiny byly tímto zaneprázdněné, když zde přítomný motýl Emanuel se letecky tajně připlížil k oknu poškozeného, vyřízl okenní tabuli a vkradl se dovnitř. Místnost, kterou si předtím dronovým způsobem prohlédl, již předem znal a šel tak najisto. Z vitríny ukradl dvě vzácná Fabergého vejce nevyčíslitelné hodnoty.

Potom se zde sedící komplickou tyto klenoty ukryli neznámo kde. Přes veškerou snahu se vejce policii nepodařilo najít. Nepopiratelné je…“

Tvá slova – táhlý tón blues, řítíme se autem zatáčkami společného života. Tančíme tango odděleně, každý sám jako siamská dvojčata – jeden bez druhého, oba společně.

Naše ztracená láska drolí se jak pískovec za zvuků rokenrolu. Milenci a milenky sbírají ta zrnka, omámeni jejich falešným voláním.

Vyhaslé city se nám rozbily za vichru samby. Kdo nám je dohromady dá? Čerstvý závan střepů v nás oheň rozdmýchal.

Jazzové hádky se nesou v povětří, nikdo jim nerozumí… tak jako my. Setři suchou slzu rozchodů a návratů.

Sladká slova popová se přisladká již zdají; každé koření přespříliš kořeněné se zdá. Jaké jídlo si dnes dáš?

Ulice pustnou, jediným společníkem je ta blikající pouliční lampa. Město se probouzí – díler za rohem rozjíždí svůj kšeft. Koks, met, co jen peněženka ráčí, na dluh nedává.

Můj vozík skřípe postranními uličkami. Rozedrané sandále měním za vyhozené conversky. Plátěnky vyloudily bezzubý úsměv, hned se mi kráčí líp.

Bezesný koráb krade sny, dává hrsti neřestí, aby si je člověk vytvořil. Sbírám láhev od vína, pár kaček ve sběru mi to vydělá.

Výrostci se mezi sebou mlátí, jdu o ulici dál… ulevit si.

Stoletý krok křižuje město bezcílně – vozík, celý můj majetek, čelím divočině města, dnem i nocí. Přijď si pro mě!

„Linka důvěry pro ty, kteří se chtějí zbavit jakékoli nestvůry.“

„Pomozte!“

„Jak vám mohu pomoct, děvenko?“

„Chci, abyste zabil Titubu – posedl ji ďábel. Profesore, pomohl jste proti Drákulovi, pomozte i mně!“

„Jen v klidu, děvče. Pěkně po pořádku. Co se stalo?“

„Chodila jsem do lesa, kam jsme nesměly, a tancovala jsem tam na mýtině. Naslouchala jsem hudbě pekla a necudným slovům padlého anděla. Chtěl po mně, abych nahá v rytmu šumu korun stromů skotačila v kruhu s ostatními. Obcovala jsem s ďáblem, pane. To vše díky ní!“

„Dobře, kam se mám dostavit?“

„Přijeďte co nejdříve, snažně vás prosím! Do Salemu!“

Nudil jsem se. Potuloval jsem se ulicí. Po celé jedné straně byly jako vojáci seřazeny výdejní boxy a prodejní automaty. Na kafe, na balíky, na sendviče. Tento vyplivl paruku na míru, druhý zase boty podle tvaru chodidla.

Bezmyšlenkovitě jsem odkopl prázdnou plechovku. Přešel jsem přes protější ulici.
Zavřené obchody zívaly temnotou. Jen restaurace a bary dávaly vědět, že jsou otevřené svým bludičkovým světlem.

Vtom se zarazím. U okna uvidím ženskou blond hlavu. Nemůžu tomu uvěřit.

Vtrhnu okamžitě dovnitř. Ona se mě lekne. Díváme se na sebe pár sekund, a přece celou věčnost.

„Vždyť máš být mrtvá!“ vypustím ze sebe překvapeně.

Piano hraje. Parket je plný lidí, swing vede jejich kroky, tělo na tělo, ruka v ruce. Kapela se snaží.

Kostky ledu cinknou o sklenici. Muž v extravagantním saku odloží klobouk na barový pult.

Zamračí se, bafne si z ohlé cigarety. Vrhne oko po pódiu a sebejistě sáhne po nalité irské whisky. Překlopí ji naráz do sebe a odhodí sklenku briskně s gestem, že chce ještě jednu.

Po druhé whisky hudba dohrála. Přichází aplaus, pianista si propláchne hrdlo během pauzy.

Rychlé kroky se zastavují před starým brachem Pedrem. Při pohledu do ústí hlavně zkamení. Za dávné časy, za zradu. Zazní výstřel.

Tvor se pomalu otočil a ztěžka vykročil do tmy. Myšlenkové pouto, beze slov, ale srozumitelné, drželo. Pastýř věděl, že má tvora následovat.

Šli dlouho. Obluda těžkopádným krokem, poutník za ní. Nakonec dorazili na obrovské prostranství.

Ve tmě se dala na zemi rozeznat malá i velká žilnatě se rozvětvující zelenomodrá světla. A na místě, kam se všechny větvě sbíhaly, stál gigantický buk.

Prastarý z prastarých, svědek svědků z časů tak dávných, že je nikdo živý nepamatuje. Vzbuzoval v každém pokoru, malost a bezvýznamnost. Moudrý stařec, srdce lesa.

Zdravý, hrdě se do výšky pnoucí kmen a rozložitá, krásná koruna ale stejně churavěly.

Chrastí okovy v přísně střeženém vězení. Princezna rozhýbává kosti. Začíná poslední vycházkové kolo, než začne pulírovat rytířům brnění.

„Za co jsi tady?“ zvedne bradu, procedí mezi zuby vězeňská kolegyně jdoucí za ní.

„Žádné tlachání! Budeš zticha!“ vyjelo na ni jedno ze tří prasátek v roli dozorce.

Mimo dosah prasečích uší se mohly vrátit k rozhovoru.

„No co?!? Vdala jsem se za prince, dostala celé království, plnou pokladnu a parádní zámek. Ženich byl furt nalitej, tak jsem se ho zbavila. Zavolala jsem toho bukanýrskýho Rákosníčka a prodala prince do otroctví. Ještě jsem na tom vydělala. Nepočítala jsem ale s drakem policajtem...“

Cigareta dohořívá. Život plyne jako ten dým, jež se rozvláčně rozpíjí ve vzduchu. Oči lásky, zelené jako absint, opojné jako francouzský polibek.

Modrý pohled plný nebe s měsícem úsměvu, se sluncem štěstí. Kypící bujarost, vzdouvající se kůň cinká podkovami o cestu mládím.

Vášeň hlubokých kaštanových duhovek taje v ulicích města, touha věčná se nasytí a je z ní konečná stanice horské dráhy každodennosti.

Čas běží, ručičky odtikávají slova ve větru objetí. Fantóm miliónů let se vrací pokaždé domů na polštář bezesných duší.

Automat dohrál písničku za jednu minci, tóny citů zmizely a nárok propadl. Hranice bezhraniční. Co bys ještě chtěl?

Když louka kvete paletou malíře, který si z ní utrhne jednu kytku a dá jí štětcem do svého obrazu, zastavil se čas. Slunečnice, růže, lilie z malby hledí uvnitř rámu.

Okvětní lístky vadnou, jaro střídá léto se svými prskajícími slunečními paprsky, olej ale barvy a krásu uchová. Pestrobarevný pažit láká oči v třeskuté zimě, v opadavém podzimu, stále svěží, sahá po našich vzpomínkách.

Lučinu už oheň olizuje, vůně už vyprchala, iluze se rozplynula. Syté tóny plamen pálí svým orchestrem červeným. Ta tam je žluť pampelišek, na uhel se proměnila bělost kopretin, na popel se rozpadly fialové lupiny.

Nit věčnosti praskla.

Je léto. Dusno. Slunce pálí na kůži. Turisti na pláži, rudí jak raci, chytají bronz.

Stíním si dlaní, abych vůbec něco viděl. Na silnici za mnou se něco děje. Zvědavců jako máku. Kapky potu mi slézají po čele.

Že prý tam prázdný autobus jedoucí do depa po skončené směně někoho srazil. Lidé se tam ihned hrnou a ukrutně rozebírají tu novinu. To je podívaná, kterou si nemůžou nechat ujít.

Obrátím se a cucnu si z brčka chladivý drink. Zahnízdím se na lehátku. Je příliv. Moře omývá písek tam, kde ještě donedávna byl naprosto suchý. Pískový hrad pomalu mizí v příboji.

Dracaena ve váčku na krku se zavlnila. Rytmické mumlání nepřestávalo, přelévalo se, houstlo a zesilovalo.

Větve zašuměly, kořeny zapraskaly. Přízrak přišel blíž a vztyčil se nad drobnou postavou pastýře. Čněl nad ním jako nějaký hnědozelený zlověstný, němý útes.

Bystré oko si všimlo mízu kapající z četných ran na kůře bytosti. Byly hluboké a některé byly zanícené a musely nesnesitelně bolet.

Poutník za mumlavých zvuků napínal své myšlenky. Lákal tvora do svých osidel jako se chytá zuřivý býk.

Stáli tváří v tvář snad věky, snad chvíli, která trvala nesnesitelně dlouho. Nakonec se povedlo s bytostí navázat myšlenkový kontakt. Čelo se orosilo.

Proud slov rozbil zeď mlčení a rozčísl ztěžklý vzduch elektrizujícím napětím. Výčitky naběhly na mě jako smečka vlků, kteří cítí kořist. Podoba s její matkou byla nezaměnitelná – stejné posunky, stejně svraštělé čelo a blýskající temné oči.

Ruce v bok sebou zlostně trhaly – kdyby mohly, tak se země zatřese z nitra její rozohněné duše a otřesy mě spolknou v hluboké propasti. Rozdává šrámy jako popuzená šelma, škrábe, kouše ten její jazyk prořízlý.

Horké blesky sršely bez hromu, bez ustání, bezbřehé v ledochladném vztahu, jehož klinická smrt kreslila nad ním náhrobek.

Pěst bouchla o stůl. Dveře se hlučně zabouchly. Uši jsou hluché.

Probudila je sprcha dvou věder s ledovou vodou, kterou na ně kdosi vychrstl, že z nich tekl proud dešťovky.

Z šoku se rázem probrali, když zjistili, že jsou svázaní, každý na své židli a postaveni před trojici velmi nevlídných tváří.

„Vstávejte, chrápali jste už dost!“ rykl jeden z těch nevrlých ksichtů.

Jo, chrápali… ještě teď mě bolí hlava, jak mě někdo přátelsky bacil, pomyslel si Fergus.

Bedwyr byl už očividně taky vzhůru po tom šplouchnutí a teď civěl nevěřícně na velkého svalnatého lidského obra.

Po klukovi ani památka – ten dobrák nám tedy pomohl z bláta do louže, přemítal trpce Fergus.

Slza bohyně skanula na seschlý list a z něj ovlažila zem, suchou a popraskanou, neúrodnou a vyžitou, zem, jež mrtvo hleděla na nebesa bez kousku zeleně, bez špetky života, bez naděje, jen bezútěšnou, vyprahlou svou netečností.

Za ní následovala další a další, celý proud slz a země pila a pila, nenasytně, jako by celá staletí ji trápila nesnesitelná žízeň po probuzení a po nalezení své staré síly.

To, co nestihla vypít, tvořilo tůně a tůňky a říčky proměnivše se v řeky klokotaly, bublaly a zurčely, že to až vzkřísilo moc bující přírody, rostlin a stromů.

I země se konečně zazelenala.

Kroky klapaly po udusané hlíně ulice. Tři postavy běžely, co jim síly stačily. Neohlížely se a kličkovaly přes křivolaké uličky a průchody. Domy byly ve svahu, a tak byl útěk o to jednodušší.

Prosvištěly liduprázdným tržištěm. Jedna noha odkopla zatoulanou cibuli fotbalovou přihrávkou kamsi ke stánku páchnoucímu po rybách.

Hezká obydlí vystřídaly chatrče, světlo na kopci se vyměnilo za temná zákoutí. Skromná obydlí plynule přešla k ještě nuznějším příbytkům.

Klučina zahnul doprava a potom doleva a zmizel za vraty jedné z přikrčených barabizen. Bedwyr s Fergusem dopachtili krátce nato.

Zašustil pohyb. Obě hlavy ucítily tupou bolest a rázem ztratily vědomí.

Láska teče jako hutná krev po skráních, ve kterých bubnuje láska – ta láska, která nechá srdce puknout jako měkkou skálu.

Tisíce pohlazení píchají jako jehly, když se stanou pouhým duchem minulých dní.

Jako pustina dýchá prázdná postel, kde se třese samota, vyzáblá na kost.

Vyprchala slova vášně, řeky se vylily, zůstalo jen prázdné koryto, hvězdy pláčou suché slzy.

Všechny plány odletěly do krajů zklamání – havrani důvěry zatemňují oblohu červánků.

Kolena se podlamují neštěstím, jehož trudné tóny sýčka duši trápí.

Jen „sbohem“ zůstalo po puse na rozloučenou, jež lepí jako smutek nad rozlitými city.

Nic ovládlo mysl, ovládne mysl své srdce?

Stav si na koně, který protne cílovou pásku – padne do náručí. Sázky jsou vysoké, kurzy se mění.

Slova „miluji tě“ kreslí vzdušné zámky výraznými rty, které jako jahody volají po nakousnutí. Řasy se třepetají nad vyzývavým pohledem. Upnuté šaty zvýrazňují křivky těla, které se v mysli svlékají.

„Jsi má jediná“ hlásá přesvědčivě hluboký hlas toho pravého. Líbá tak, že padá noční nebe z oblohy a každá hvězda se rozzáří. Tančí sambu vášně, která dmýchá oheň romantiky.

Dvě ledová srdce potkala se navzájem, roztříštěna zklamáním. Padla do osidel, která sama snovala. Zmrzla láska prchavá, zlomila se v půl. Čas se zastavil.

Když udeřila krize a nová ložiska drahých kamenů se nenašla, ulice města začala okupovat skupinka sedmi vousatých pidimužíků. Sněhurka měla jiné starosti a na hradě práce teď žádná nebyla, a tak homelesáčtí trpaslíci spali na ulici, žebrali o jídlo a nemyli se.

Když tu procházel kolem Hloupý Honza, který ale měl filipa, a navrhnul jim, že jim zafinancuje cukrárnu s pekárnou.

A tak se i stalo. Trpaslíci se naučili péct a rozjeli kšeft jedna radost. Honza měl zdarma buchet na cesty, kolik jen chtěl.

Začala tam chodit na sladké samá elita. Rumburak si dával černé kafe, Mařenka s Jeníčkem zmrzku…

„Tak to je můj děda!“ ukazoval mi portrét hraběte Drákuly.

„Tedy praprapraděda,“ opravil se. „Bohužel oddělali ho kůlem zabodnutým do srdce.“

„Říká se, že spal v rakvi, ale kdepak, to neděláme ani my – postel je postel…“ pokračoval v monologu klučina.

Prošli jsme kolem zrcadla, kde jsem zahlédl sebe, pevně svázaného a se zalepenými ústy na samopojíždějícím kolečkovém křesle.

„Ta zrcadla nám nedobrovolně daroval předchozí majitel,“ vysvětloval. „Nám k ničemu nejsou.“

Z jídelny se ozval vysoký hlas klukovy matky: „Drahoušku, už ho konečně přivez! Večeře!“

Až nyní jsem si uvědomil, že tím labužnickým chodem bych měl být já, má vlastní krev…

Slunce kráčelo mílovými kroky za obzor. Zlatavé pruhy se odrazily od skleněné tabule otvíraného okna. Nikde ani živáček, jen kočka na ulici se líně protáhla pod vysokým platanem.

Výheň horkého, slunečného dne končila a vítala v předsíni zvané podvečer paní Noc. Vzduch se tetelil nad zemí jako průsvitné moře, vzdouvající se v bezvětří.

Kdesi praskla rozžhavená plechová střecha, jež začala postupně chladnout. Kdo se nacházel ve stínu klikatící cesty jako papoušek v kleci, která visela nad balkonem, mohl si užívat spásného chládku.

Břečťan objímal rozpálenou zeď, na níž se rozlila paleta odstínů pomerančové a narůžovělé. Všude se rozhostil blahodárný klid.

Pastýř se rozhodně rozkročil. Hlubokým hlasem začal vydávat pomalé rytmické, mručivé zvuky. Nejdříve velmi tiše, ale pozvolna zvyšoval hlasitost.

Trvalo to hodnou chvíli. Volání jako jakási slídící ruka rozhrnovalo vzdálené končiny temně spícího hvozdu.

Najednou zelené plameny neklidně vzplály a rozhořely se obrovským, jasným světlem, které prosvítilo celý palouk.

Napětí kapalo vzduchem. Všude klid, jen drobný lísteček se vepředu nesměle pohnul.

Jako blesk z čistého nebe se ze tmy vyřítilo monstrum. Tělo mělo obrostlé mechem, obtočené svíjejícími šlahouny, namísto úst mělo starou, popraskanou kůru, pohybuje se pomocí vlnících se kořenů. V petrolejově zbarvených pařátech svíralo obrovskou prastarou větev staletého dubu.

Kapky těžce padaly a tříštily se o svěže zelené listy.

Vrásčitá ruka se těšila, jak konev dodávala blahodárnou vláhu. Brýle spod bílých vlasů zkontrolovaly, že je všechno v pořádku.

Květináč byl stále stejný, ale kytka se měnila. Občas vykvetla rudou barvou, to dělala největší radost.

Jestli bylo venku slunce nebo na okno bubnoval déšť, hladila ji milá slova monologů, hlavně večer, když samota klepala na dveře vzpomínek.

Den co den se dělili o dobré ráno a dobrou noc.

Až jednou zelenou protnula výstražná žlutá. Ani přesazení nepomohlo. Hrdá koruna sklonila hlavu a už se neprobrala.

Zůstala jen samota, němé mlčení.

Jezevci v příšeří hněvem blýskala malá očka. Jeho bíločerná šíje kmitala sem a tam. Ale ani on na stezku nemohl.

Situace se každých několik desítek kroků opakovala. Tu na jedné straně poutníka chtěl kopnout rozlícený srnec, tam zase na něj zlostně vrčel vlk.

Jako poslední zvíře se objevil wolpertinger – malý, ale o to nasupenější, že si až ulomil kus paroží, snaže se nabrat pastýře na rohy.

Stezka náhle končila. Vplula na jakousi podivnou mýtinu. V půlkruhu na podstavcích stálo sedm velkých talířů. V každém z těch talířů plál zelený oheň.

Sandály udělaly po udusané hlíně rázné kroky a zastavily se.

„Za doly, za hory, mé zlaté parohy…“

Pasoucí se jelen zvedl hlavu.

„To je zase ten nekňuba Smolíček. Stále mu říkám, že nemá ty jezinky pouštět, a on jim furt ty prstíčky chce ohřívat…,“ rozčílil se, že už mu ani tráva nechutnala.

Nakonec se rozhodl mu opět jít na pomoc.

Vtrhnul do jeskyně, aby Smolíčka zachránil, ale záchranu brzy potřeboval on sám, protože na něj jezinky se Smolíčkem nastražili léčku. Hodili na něj síť, že se jelen nemohl hýbat.

„Co jsem vám říkal? Byla to hračka,“ holedbal se Smolíček před divoženkami.

I ulámali jelenovi zlaté paroží, aby ho mohli zpeněžit.

„Ahoj kámo! Kampak tak zkroušeně? Nechystáš se na slet číslo pět? Průzkumník našel sto metrů odtud krásný, zdravý smrk – prvotřídní lýko a všecko. Nejdeš?“ potká jeden kůrovec druhého.

Druhý posmutněle váhá, než ze sebe vydrmolí: „Ále, ani se neptej. Byl jsem na zdravotní prohlídce a že se jim něco nezdá. Prý jsem sežral chodbičky sedm až deset sám a měl jsem čekat na ostatní.“

„Naordinovali mi odvykačku, dietní kúru,“ dodal nešťastně a zhluboka si vzdychl.

„Jémináčku, to ti nezávidím. Modřín, že jo?“ soucitně ohrnul nos lýkožroutský kámoš.

„Kdepak, člověče… Poslali mě na jedli – z ní se mi dělá strašně blbě.“

Tělo ženy se náhle rozplynulo, vlilo do mléčné mlhy.

Medvěd nervózně zařičel a vrhnul se za pastýřem, který už mezitím udělal několik pomalých kroků.

Krvežíznivec popoběhl, a když byl ve stejné úrovni s pastýřem skočil. V půlce skoku se ale sesunul na zem jakoby sražen neviditelnou stěnou. Zklamáním zařval.

Až nyní se pastýř na moment zastavil a bohorovně pohlédl do chřtánu lemovanému ostrými zuby.

„Tyto léčky už znám,“ problesklo mu hlavou. Chytré! Takto manipulovat s lidskými city, které by chtěly pomoct člověku v nesnázích.

Pokračoval po lesní cestě, když za pozvolným ohybem zavrčel jezevec. Vynořil se odnikud na dosah ruky.