Moje články

Stála naproti němu, ale Ludovic ji nepoznával. Naopak sevřel v ruce meč a vrhl se na ni. Pyl ze zahrady kalící mysl nepřestával účinkovat. Uskočila. Ozval se kovový zvuk, jak ostří narazilo o zeď.

Od schodiště bylo slyšet zuřivé chrčení puštěných vlkodavů. Blížili se rychle. Musela jednat.

Než přišel další Ludovicův útok, zavřela oči a pozorně se soustředila. Znenadání se kolem Ludovica vynořila bublina a pohltila ho. Bude v bezpečí jiného časoprostoru, pomyslela si.

Vtom se z temnoty chodby vynořila první tlama. Rychle skočila do výklenku a otevřeným oknem ven. Zachytila se plazícího břečťanu vysoko nad zemí.

Co bude teď?

Probudili jsme se brzy ráno uprostřed Dračích hor v malém hotýlku. Údajně severní trasou žádní turisté nejezdí. Těch pár lidí, kteří zde přespali, byli z Jihoafrické republiky – opravář, farmářka, všichni za prací.

Čekala nás dlouhá cesta po silnici z popraskaného asfaltu, kterou časem vystřídaly neopracované ostré kameny a štěrk. Po stranách srázu ležely ohořelé trosky aut. Míjeli jsme vysokohorské pastevce na oslech, vesnice.

Kolem překupnického městečka Mokhotlong, kde se prodávalo všemožné zboží, často kradené za hranicemi, se vedle nás vynořila značka ukazující nadmořskou výšku 2873 metrů.

Zanedlouho jsme stáli na vrcholu průsmyku Sani zařízlému do sytě zelených strání vysokého masivu.

Vždycky jsem vykonával roli pacholka zodpovědně, pomáhal otci se vším, co bylo potřeba. Řemeslo bylo těžké a namáhavé.

Otec ale leží nemocen, a tak jsem to já, kdo ho má dnes zastoupit. Na tak důležitý milník v mém životě se nejde netěšit a sršet dobrou náladou spojenou s přesvědčením, že dnes odvedu dobrou práci.

Odsouzenec se včera naštěstí při posledním jídle pěkně ožral, takže při popravě nebude dělat cavyky. Nebyl raněný, tudíž jsem ho nemusel kurýrovat. Formality jako čtení rozsudku a odpuštění mně jakožto katovi se odbyly rychle.

Meč je připraven vykonat své umění. Moje první poprava může konečně začít.

Vítr hladil tvář jako mrazivá ruka. Vůni krokusů vystřídaly vločky plující třpytivě v poryvech, padající jí do vlasů.

Tak jako jí vlála tenká dlouhá košile, unášeny byly i její poslední myšlenky. Usmívala se. Vzpomínky hřály tisíci plamínků, i když prsty nic necítily.

Tak jako odnepaměti mistryně před ní, i ona byla vyvolena vypít nápoj věčnosti. Poslední kapka vlila odcházivší život, přicházivší záblesk tmy na druhém konci.

Duše se rozpadla na střípky štěstí kutálející se po horských stráních za svými blízkými. Oči němě slyšely trylek ptáčka přelétavšího pod oblaky. Netlučící srdce se rozdalo láskou a láska ji objala ve svém náručí.

Jakub seděl na zastávce a čekal na noční spoj, když zpozoroval, jak se k němu klátí nějaká osoba.

„Do-doblý rááááno-no,“ soukal ze sebe už z dálky na mol opilý muž a těžko proplétal neposlušným jazykem.

Jakub si beze slova poposedl.

„Já jinak nepiju, čoveče. Nepiju,“ vybafne vážně příchozí.

Muž posunutí zřejmě bral jako pozvání a rozvalil se zeširoka vedle mladíka.

„Čekám dvojčata… čekámmme. To je něco…, co? Přitom ji pouidám – veverko, máš vochranu a všecko? A vona, že jo.“

Alkoholový dech se linul studeným ovzduším. Jakub nezúčastněně mlčel.

„A vona, že jo…,“ zopakoval zoufale opilec. „Poraď! Co teď řeknu ženě?“

Uznalé poplácávání po rameni, to už musel nějakou chvíli snášet. Sedl si venku na obrubník. Modrá světla sirén se táhla po barácích jako přelétavé mátohy.

Byl stále v šoku, ale ulevilo se mu.

Otevření dveří. Člověk, kterého nečekal. Pohled na bezvládné tělo paní.

Je štěstí, že vyvázl. Zpropadené náhody.

Šperky sevřené v černé rukavici. Výměna vzájemného překvapení.

To, jak se mu srdce sevřelo, když uviděl toho druhého. Zničehonic tam stál… Hrůza.

Šermování rukama. Dupot čtyř nohou stepujících po pokoji. Ocelový záblesk ostří následované mokrou červení.

Jsem teď zachránce. Odkrouhl jsem vraha…

Kdoví, zamyslel se, jaké to je zabít někoho třetího.

Vytřeštil oči a v nich se zračila hrůza a šok.

Před chvílí položil pár malých stolních hodin vedle sebe. Oba kusy naprosto stejné. Ciferníky nádherně intarzované perletí, z prvotřídního stříbra a nahoře každého postavička.

Vlevo mladík. Vpravo mladík.

Na vysokém čele mu vytryskly krůpěje potu. Kde je slečna? Na jednom mělo být děvče!

Podívám se ještě sem, řekl si v naději, že to je jen zlý sen.

Moje značka! To snad ne! To jsou přece moje padělky! Jak je to možné? Sám jsem ty originály vyměnil!

Jako blesk ho osvítilo a bezvládně se sesul do křesla. Někdo o tom ví...

Slunce vypadalo jako obrovský pomeranč těsně nad obzorem.

Západ slunce je tady vždy krásný, pomyslel jsem si a zabočil jsem.

„Důstojníku Philby.“

„Pane.“

„Jak to pokračuje? Něco nového?“

„Už to máme jen pět mílí do Kisumu, pane.“

Díval jsem se, jak kuliové končí směnu a začínají čile balit.

„Přišli jsme o další tři, pane. Na jednoho se sesypaly koleje a zbylí podlehli spavé nemoci.“

Hemžení stovek rukou a nohou, ohnutých bolavých zad, zpocené sežehnuté kůže, plné unavených pokřiků bylo stejné den co den.

„Vždyť už jsme skoro tam. Mimochodem, z Mombasy vám došel dopis od Margie. Brzy ji uvidíte, Philby.“

Desátý padl rukou mojí,
Oči němé za mne nepřítomně hledí,
Desátý mrtev, myšlenky se v hlavě rojí,
Krev odtekla, teď stojí přede mnou, bledí.

Desátý bude opět ten,
jehož úděl bude zpečetěn.

Desátý osud zbabělý utne se v řadě,
Z boje utíkat to ještě u nás nebylo,
Desátý už ví, naděje jeho chřadne,
Ostří na ostří až do konce, i kdyby vás to zabilo.

Desátý už v míru leží,
čas se zastavil, přesto běží.

Desátý tento poslední už byl,
Do zpěvu nikomu není, ubylo všem sil,
Desátý oběť poslední už dal,
Kvůli tomu, že život v sázku dát se bál.

Na představení jsem se těšil. Sehnat lístky bylo stejně těžké jako vykopat studnu v tetiččině zahradě, a to je opravdu kumšt, protože půda je tam tak vyprahlá, že by i kaktus mávl bodlinou a zakořenil jinde.

Vedle mě si sedla paní, která to přehnala s parfémem, že by i parfumérie zbledla. Z druhé strany chrápal vetchý stařík. Vzadu někdo vytáhl křupky v šustivém papíru a začal pěkně chroupat. Mladík s vysokou čupřinou přistál akorát přede mnou. Vedle něho vévodil pár – pán se zdivočelým mulletem a paní neustále studující program. Přes tu hradbu jsem viděl kulové. Skvělé představení mohlo tedy začít.

„Tak už nejsme v pytli,“ s úlevou sdělil Ansel po tom, co zkontroloval nově nalezivší ukradené zásoby.

„Obávám se, že ještě v tom tvém pytli zůstaneme,“ odvětil Conroy s pohledem upnutým k horizontu.

Vzduchem zaznělo hvízdání různých tónů o rozličných délkách a zabarveních.

„Ďáblovy píšťaly,“ vysvětlil Conroy.

„Ďá… co?“ nechápavě brebtal Arden.

„Tam dole je země protkaná vymletými tunely a dírami. Jednou za čas jsou jedovaté výpary a vřící pára explozí nahromaděného tlaku vyvrženy ven. Fumarola ale vypudí z děr i všechnu havěť, která tam žije. Pískání je předzvěst. Nemáme moc času. Musíme pryč.“

Na obzoru se objevil jemný opar.

Pan Patrickson svíral svou starou šedou aktovku. Každý poznal pana Patricksona podle jeho nerozlučné šedé aktovky. Teď seděl v mé pracovně a koukal na mě zpoza svých velkých brýlí.

„Co s těmi banánovníky budu dělat? Je to doslova v háji!“ tenkrát jsem to bral dost rozčileně.

Pan Patrickson nesměle mlčel.

„Zdědit plantáž! Co ho to napadlo, odkázat mi takový zatracený danajský dar!“ dloubnul jsem do dokumentů rozprostřených po stole.

Pak mě napadla spásná myšlenka: „Co kdybych to někomu daroval! Banány a všecko!“

Pan Patrickson se na mě podíval výrazem, který značil, že můj skvělý nápad zas až tak skvělý není.

Vidina toho, že se vyspí ve své vlastní posteli ho hnala kupředu, i když slunce již zapadlo. Vesnice už nebyla daleko. Široká stezka byla suchá a chladný větřík si hrál ve vlasech. Zničehonic se vedle cesty za houštím ozvalo krátké zaržání.

Rozhlížel se, ale nic neviděl. Když se opět podíval na cestu před ním, tak tam stál velký, černý kůň. Odfrkl si a otočil k němu hlavu. Oči mu žlutě svítily. Snad se to pocestnému zdálo, ale kůň promluvil.

„Tvůj dům už nestojí, poutníče. Nemáš už domov. Vesnici vypálili. Otoč své kroky.“

Než se stihl vzpamatovat, kůň byl neznámo kde.

Byl utahaný. Byl velmi utahaný. Plahočil se dlouhé kilometry. Sestoupil do údolí, vyškrábal se na kopce, přebrodil říčky a potoky. Nohy necítil, nesly ho jen setrvačností toho, kdo musí jít, i když mu už fyzické síly došly. Kraj vůbec nevnímal, rozlil se mu do jednotvárné směsice zeleně, hnědi a jiných odstínů.

Míjel kolemjdoucí bez povšimnutí, a i kdyby to byla nějaká známá tvář, tak by ji nebyl poznal, a ani lidé by nepoznávali jeho. Otrhané a obnošené oblečení mu na vyhublém těle jen viselo.

Jako ubohý vyděděnec tohoto světa utíkal před osudem, který chvátal za ním, aby ho nemilosrdně dostihl.

Prodíral se pestrobarevným světem zvuků a vůní. Na souku v úzkých uličkách prodávali všechno možné i nemožné. Na mísách se dávalo na odiv krásně velké a šťavnaté mango, pomeranče, fíky a datle. Nahoře visely v trsech banány. Na jiných stolech byly naskládány pyramidy baklav a koláče kunafeh. Vedle oblečení lákaly hory mandlí a pistácií.

Avšak jeho nezajímaly ani tepané věci, kolem kterých bez povšimnutí prošel, ani ho neupoutalo opojné volání koření, které se hlásilo o jeho přízeň v podobě šafránu, hřebíčku a skořice. Sledoval ženskou postavu oděnou v lehkou bílou tuniku kráčející před ním. Znenadání zahnula do postranní temné uličky.

Čajový piknik byl v plném proudu. Plch se probudil z mrákoty a něco pošeptal Březňákovi. Následně oba vybuchli v salvu smíchu.

Alenka se na ně se zájmem podívala. Taky by chtěla vědět, co tak legračního si ti dva říkali.

„Nejsou plameňáci jako plameňáci,“ vytušil Alenčin zájem Kloboučník.

„Jsou snad i jiní plameňáci než plameňáci?“ vzpomněla si Alenka na růžové ptáky z obrázkové knížky.

„Přirozeně! Ti, s kterými Srdcová královna hraje kroket… Ztratili se!“

Alence nebylo jasné, jak se pták může ztratit, jako by to byly její hračky.

„Celý zápas se musel zrušit! Královna potom chtěla useknout hlavu půlce královského dvora.“

Zakletá je vrba košatá. Každý lístek pramen vlasů jest, kéž by je hřeben namísto větru česal. Slzy veliké k zemi padají. Za rosu ranní je každý má. Nožky do tance v kořeny změnily se. Do skoku jim už není, pevně v půdě jsou; kdožpak je vysvobodí, aby těšily se živou hrou.

Měsíc na mlází svůj zrak vrhá. Dívčina nehýbe se, tuhá. Luna sobecky se dívá, její vina? Nikdo neví, každý dávno zapomněl. Jen srpek nahoře by to rád vědět chtěl. Jeho síť stříbrná v náruč kolébá ji, aby na bol její nemyslela. Vrba tiše sténá, slova jsou však nevyřčená, němá.

Vešel dovnitř. Oblečený elegantně jako vždycky.

Lola stála za pultem a usmála se. Kráčel sebevědomě, jako by sem chodil odnepaměti a znal tady každý obláček dýmu, který vypouštěly desítky cigaret patřící celé směsici hostů.

Zastavil se u jednoho stolu a prohodil pár slov. Nakonec zakotvil u barového pultu vedle silně potícího se muže.

Bez objednání dostal drink, který si bez zájmu vzal a upil si. Poklepal muže na rameno, aby ho následoval. Vzadu za dubovými dveřmi byla svázaná dívka.

„Mějte rozum. Cena za ochranu činí pět tisíc za měsíc. Tak domluvíme se? Udělejte to kvůli vaší dceři. Pak může jít.“

Spratek je to! Obarvit zajíce a potom ještě k smrti vystrašit veverku! Měl by dostat pořádnou lekci.

To vše bublalo v mysli kouzelné víle. Pak dostala nápad.

Potichu se připlížila zezadu k hochovi, který se právě chystal ulovit pestrobarevného motýla. Vyřkla šeptem nějaké zaklínadlo a mrskla čarovným pírkem.

Vmžiku tam namísto kluka kvíkal vepřík. Jevil se dost překvapeně, pokud to jen prase dokáže projevit.

Nato víla vzala staré koště a jala se seleti vyprášit kožich, tedy i když žádný kožich tento živočich nemá. Vepř se vzpouzel a snažil se vyhnout úderům, že vypadal, jako by tančil. Uličník dostal za vyučenou.

Bylo to dávno. Než se stal ochráncem Systému, tak byl ještě kluk. Ani jeden ze světů, ve kterém teď žije, neexistoval. Byla to jiná doba, kterou tenkrát ani nevnímal. Hroutil se dosavadní řád, on se ale staral o autíčka…

Povzdechl si. Teď dělá obávaného prostředníka. Čistí Systém od nepohodlných, což byl široký pojem – od členů podsvětí, přes příliš hlasité kritiky, po zrádce a podvratné živly. Stal se pilířem Systému, aby držel pevně pohromadě.

Konečně držel datový disk s citlivými údaji. Zemřelo kvůli němu pět lidí. Systém neodpouští.

Vyšel tajným východem do úhledného města. Jaká změna oproti zatuchlým rozvalinám sousedního sektoru.

Dalibor věděl, že udělal špatnou věc. Před časem ubil svého malého Hafíka a pohřbil ho sem u lesní cesty. Zanedlouho se objevilo dost případů lidí, kteří si vyšli večer na procházku a vylekali se natolik, že se oblasti začali vyhýbat. Údajně je honil nějaký strašný pes.

„Kdepak můj Hafík, to byl takový ukňouraný prcek,“ mluvil sám se sebou, jak vykopával hrob. Jistota je přece jistota. A svědomí? Tíží.

Raději ho vykope a spálí, aby ho tu někdo nenašel. To by byl v tom zakopaný…

Najednou za sebou slyšel zlověstné vrčení. Otočil se. Jediné, co dalšího uviděl, byl skok obrovské bestie.

Byla bouře za soumraku. Měkký písek se poddával pod nohama. Vlasy unášeny vzdechy posledních minut. Vlny vzdouvajíc se šlehaly pobřeží. Byla i světlo majáku, které zasvítilo a zhaslo.

Oči auta vrhaly matný pruh světla. Musel odjet. Věděl, že se nevrátí.

Byl déšť pozdního léta. Nechávaly za sebou stopy, které odnášel příliv. Oči zmítány paletou loučení. Pěna se jako tříšť lámala na tisíc kapek studících na tvářích. Byl i měsíc, který z úplňku přešel v nov.

Auto čeká. Měl by už odjet. Snad se nevrátí. Bylo to jen poblouznění smyslů.

Akt druhý, výměna masek. On je za věrného, ona za smutnou.

„Kněžna Sofie!“ zaznělo vítězoslavně. To pan Bolty uváděl svou paní. Nebylo to jen tak nějaké uvedení – konal se zahradní ples. Paní Boltyová nahodila široký úsměv a ukázala zoubky jako perličky.

Ženy vytáhly plesové šaty jakoby z Viktoriánské éry. Zábava se totiž nesla ve staromódním duchu a byla to velká událost dalekého okolí. Každé ženské srdce zaplesalo očekáváním.

Danny se na tuto událost moc těšil. Vždycky se pečlivě upravil, aby vypadal jako ze škatulky. Jak říkával, na lov se musí člověk připravit. Svým půvabem pokaždé během plesu okouzlil nějakou vdanou paničku, která s ním skončila v posteli. Často s nechtěnými následky…

Nikdo se přece nebude snažit obelstít lišku a vypisovat na ni odměnu!

Dorazila na náměstí vesnice jako černý liščí obr s žhnoucími uhlíky namísto očí, plné zloby a pomsty.

Vesničané spatřivše rozzlobené magické zvíře se jali na úprk. Avšak nebylo jim to nic platné. Liška se rozzářila nabitou energií nepředstavitelných rozměrů a vmžiku ji uvolnila v jednu ohromnou, temnou vlnu, která brala vše, co jí stálo v cestě. Pohltila cokoli živé. Zmizely domy. Spolkla hospodářská stavení. Nebylo už hospody. Ani památky po kostele. Tam, kde bývala osada, bylo prázdné, ožehnuté místo.

Liška se ušklíbla s pocitem zadostiučinění a byla pryč.

„Kruciš! Už mě ta Mánička vážně štve. Agituje jako divá za Múza,“ Rumcajs si rozhořčeně přišel vylít své trápení k Rákosníčkovi. Po chvíli dodal: „Hrom aby do toho…! Múz jako starosta? Vždyť je to takový sušinka! Klepe se jako osika!“

„No jo, Rumcajsi, ale je snad Rumburak lepší volba? No řekni!“

Po chvíli Rákosníček dodal: „Ke všemu ukradl muzikantovi oslíka otřes se. Teď má peněz na kampaň, že Múz ho těžko dožene… Údajně Rumburaka chtějí pohnat k soudu…“

„Ale von to má vobšlápnutý. Soudce Ká dostává on něj zásobu bílejch králíčků. Už i Alence jeden chybí.“

„Koho tedy budeme volit?“

Stál před ní. Konečně. Po tolika dobrodružstvích, po tolika letech. Byl někým jiným, než když se vydal ji zachránit. Co se podepsalo na jeho duši, tak to se podepsalo na jejím věku. Z mladé dívky se stala vrásčitá stařena, sedící apaticky v křesle. Zatímco on nestárnul, tak jí roky ubíhaly v jejím prokletí, v jejím světě. Přinesl lék, ale bylo snad pozdě?

„Nedá se to vrátit. Žádná kouzla jí nenavrátí roky, o které přišla,“ pošeptala mu víla.

Sluneční paprsky se vedraly dovnitř a ozářily jí tvář. Mihotaly se, jako hravé proužky. Na chvíli se zdálo, že omládla. Byla jako dřív.

Když ho zlost přešla, mladík stál uprostřed zahrady a v rukou svíral trsy kytek.

Muž se na něj díval a řekl: „Tvé duši něco chybí. Tvá pýcha tě přivedla sem, do zahrady Osudu. Každý květ zde představuje jeden život. A byl jsi to právě ty, kdo sem vtrhnul a vyrval jejich každodenní kořeny z půdy lidstva. Osm neznámých jsi změnil k nepoznání, osm ovlivněných údělů. Využij to k tomu, abys tvoje hodnoty přestavěl od základů. Obroď svou mysl, vyleč svou bolavou duši. Najdi, co se jim stalo a najdeš i odpověď, jak se změnit. Teď už jdi. Najdi sebe sama.“

Přišel jsem do nemocnice za Klárou. Chtěl jsem ji odvézt domů. Měli jsme se brát, takže diagnóza s názvem roztroušená skleróza určitě na předsvatební náladě nepřidala.

Klára byla hysterická. Zmítala se mezi pláčem a apatií. Říkala, že z ní bude kripl, který bude časem odkázán na pomoc druhých. To jí připadalo strašné. Obzvláště, když ona chtěla pomáhat jiným jako sestřička.

Na pokoji jsem ji ale nenašel. Podepsala reverz a odešla. V předtuše něčeho zlého jsem se hnal domů, kde jsme bydleli. Čas utíkal moc rychle.

Otevřu byt. Vpadnu dovnitř. Skrz dveře ale vidím už jen bezvládné nohy visící ve vzduchu.

Kdyby byla minulost papír, tak by ji roztrhal a cáry pak rozmetal na všechny strany. Minulost ho přiváděla k šílenství. Jako když netěsnící kohoutek pravidelně, kapku po kapce odpočítává příčetnost, tak se i jeho duše rozpíjela v temných zákoutích jeho mysli. Třepetající listí a šustící stromy roků nechutného štěstí. Lesní pěšina ztracená v naivní bezstarostnosti. Sluneční paprsky lomozily a hučely výkřiky radosti. Dech větru mu vtiskl šepot krutých slov lásky. Slyšel pachuť dní zapadlých a viděl bolest hebkých doteků… Kdepak! Nyní zkouší ten pravý život. Právě teď si hoví v dekadenci bahna, které ho obklopuje. Sedl si na kámen. Plakal.

„Kde je ten Pavel? Měl jít s námi.“

„Možná dostal strach,“ zazněl druhý klučičí hlas šeptem.

„To jen my máme pro strach uděláno,“ dodal tenký dívčí hlásek.

„Marku? Čí to byl vlastně nápad?“ zeptal se druhý kluk.

„No jeho. A měl nás tady čekat.“

„Já teda jdu,“ dodal po krátké odmlce Marek.

„Opatrně. Dávej si pozor,“ odvětil druhý holčičí hlas.

Vrata vrzla. Bylo šero. Krok byl co možná nejtišší. Marek byl už na dvoře. Zbytek skupiny následoval.

„Tam!“ najednou někdo vyjekl.

Za stromem dvacet kroků od nich něco bílého vykukovalo zpoza stromu. Najednou se to rychle pohnulo směrem k nim.

Nahoru. Musím nahoru. Bože, ten bok mě bolí. Jdi! Nahoru! Krok. A další. Ten svah je strmý. Ale musím nahoru. Dokážu to. Ještě kousek…

Nic jsem neviděl. Jen světlo. Jasné světlo. A nic.

V těch žebrech mě řeže. Jako žiletky. Je to daleko. Jen jdi, člověče. Krok. A ještě jeden. Potácím se. Nohy mě nenesou. Kořeny. Zakopávám. Málem jsem upadl.

Byl jsem ožralý. Ano. Ožralý. A řídil jsem.

V hlavě mně buší. Pekelně. Kloužu se. Všechno – rozmazané. Je to větev? Chytám se. Ne. Drát. Jdu po čtyřech. Drápu se nahoru. Samá hlína. Pár drnů.

A? Silnice. Jsem nahoře. Vidím světla…

Zlatá mládež tomu říkala karanténa nebo také Robinsonův ostrov. Nejednalo se o nic jiné, než že si mladí pracháči pronajali velkou jachtu a vypluli na širé moře, kde bez kontaktu s okolím strávili dva týdny.

A když říkám dva týdny, tak takové, které stály za to. Alkohol tekl proudem tak, že nebýt toho, že tato řeka destilátů tekla do krků, tak by z ní byla ničivá povodeň. Za pestrou paletu drog, které byly na výběr, by se nemusel stydět leckterý dealer. Party a sex rozdováděly i toho největšího suchara na palubě.

Prostě karanténa bez rodičů a učitelů, jak má být.

Přistoupil ke dvěma tělům zavěšeným na provazech.

„Buď mi ten kontakt jeden z vás dá nebo to nedopadne dobře,“ zazvučel flegmatický tón.

„Nechce mluvit ani jeden. Zkoušeli jsme na ně už všechno. Drží se.“

„V pořádku. Začneme s něčím jiným.“

Neznámý pokynul hlavou dalším dvěma chlapům, kteří vzali jedno tělo a sundali ho z háku. Mezitím neznámý nadzvedl poklop a převrátil železné, zrezivělé víko.

Pokynul mlčky hlavou a muži věděli, co dělat. Zmítající, vzpouzející se tělo hodili dolů do úzkého otvoru.

Za nelidského řevu přistoupil neznámý k druhému svázanému.

„Dole jsou hladové krysy. Teď dostaly výživnou stravu. Budeš už mluvit?“

Voda na čaj se vařila v konvici a byl vlahý letní večer. Dnes byl čtvrtek, a to byl pravidelný čas návštěv.

A právě v tuto dobu, zval starý, potulný rytíř kamaráda čaroděje na kus řeči, aby jim ten pohádkový důchod rychle ubíhal.

„Slyšels? Už ani hobiti to nemají dnes lehký. Nějací výrostci odstřihli Zlatovlásce kadeře, protože neměli na nájem. Hned je zabásli a šoupli do Drákulova zámku. Čekal je krátký proces. Soudu předsedal inkvizitor medvídek Pú…“

„Kdo by to do něho řek…,“ zněla strohá odpověď doplněná usrknutím horkého nápoje.

„Teď z nich údajně bude krevní banka pro ty upíry tam…“

Sasové přišli do Británie na žádost Vortigerna, aby bojovali proti Piktům. To s sebou přineslo postupem času osídlení Anglie, včetně osady u místního brodu, která se rozvíjela a rostla.

Je to univerzitní město, mezi jehož nejstarší fakulty patří například University College nebo Balliol.

Nachází se zde i známá dominanta kruhové knihovny Rad Cam.

V Mertonu dokonce učil sám J. R. R. Tolkien. Lewis Carroll je zase spjatý s fakultou Christ Church, kde se údajně zrodil podle Alice Liddellové námět k napsání Alenčiných dobrodružství v říši divů.

Vyrábí se tady model Mini pro německou automobilku BMW.

Už víte, jaké město hledáme?

„Tak mi to řekněte pěkně od začátku.“

„Ale vždyť já nic nevím… Kolikrát vám to mám povídat!“

„Jak to bylo? Nedělejte ze mě vola!“

„Jak jsem už řekl – stěhovali jsme po škole kabinet. Bude se tam malovat. Kostlivce jsme už odvezli do učebny a vrátili se pro Adama, to je naše anatomická pomůcka. Právě jsme ho nesli po chodbě a žertoval jsem, že se Adam nemá za své nahé tělo stydět, i když ho jdeme vyvětrat a není ani oháknutý…“

„Neodbočujte nesmysly! Dál.“

„…když v tom vidíme muže v kukle a v tmavě zelený bundě, jak utíká ven z ředitelny…“

Joe seděl taky. Kdysi přepadl benzínku. Chodívali jsme do lesa dělat táborák a pili jsme a pěli jsme staré trampské písničky.

Pak jsme se potkali podruhé v tom samém vězení. Vypadal sešleji než posledně, ale stále to byl chlapák jako hora.

V kantýně mě zachránil před gangem jakéhosi klanu mafiánů, kteří měli na oddělení velké slovo. Podmázli i bachaře a měli z toho velký výhody. Šéfík měl i mobil, kterým tajně řídil kšefty. Kumpáni zase pár dávek koksu.

Když jsme ale vybalili to naše pěvecké číslo, tak po vězení se rozlila pohoda a nikdo se na chvíli nemračil. Zlaté časy…

„Tůně je hluboká jako tvoje utrpení. Voda je temná jako tvoje myšlenky. Pocítíš chlad, který umrtví všechna zklamání. Pád dolů probudí všechny úpony a nervy v tvém rozespalém těle. Přistup blíž.“

Hlas se odmlčel. Stál na samém okraji skaliska a pod ním se černě zrcadlilo oko vodní plochy. Byl bos. Byl bos a nevěděl, jak se tam dostal. Zdálo se mu, že je vrostlý do země.

Cítil, jak se ho dotkla něčí neviditelná ruka a pomalu se odtáhla. Právě, když ho napadlo, že se pokusí udělat krok dozadu a snažit se utíkat, tak ucítil zezadu náraz. Jeden krůček. Dva. A…

Bydlel uprostřed močálu jako nějaká Marie Laveau v mužském provedení. Vedla tam zpráchnivělá cesta po chatrných lávkách. Jeho chatrč člověk poznal hned – před vstupem byli netopýři napíchnutí na kůl a nad vstupem podrážděně cenila viditelně zdravý chrup vycpaná kočka.

Všechno to navozovalo tu správnou atmosféru, aby si za své služby mohl nechat náležitě zaplatit. A nebylo jich málo. Od spirituální a psychické podpory v těžkých časech přes míchání elixírů lásky a lektvarů proti zlým silám až po delikátní výpomoc zahrnující uhranutí nepohodlných osob, případně jejich sprovodění ze světa. Prostě nenahraditelný v každodenním životě.

Stal se legendou a jeho vliv narůstal.

Ocelově šedé nebe svíralo obzor a v dálce byly vidět vzdalující se střechy přikrčené v údolí. Na hrbolaté cestě drnčela kola povozu. Seděla vzadu a jemný déšť jí skrápěl tváře.

Bylo to tak dávno, co opustila domov. Vybavila se jí vůně čerstvého kopru, když pomáhala babičce s vařením. V uších jí zazněl i hlas brášky Míši. Vzpomněla si i na Šibala, se kterým jako malá dělávala různé psí vylomeniny.

Toto všechno bylo pryč. Byl to jen obraz vrytý kdesi ve vlastním nitru. Těžký život na venkově ji přiměl utéct a dát se ke kočovnému životu.

Jaká města ji ještě čekají?