Hlavní chod

„Tak to je můj děda!“ ukazoval mi portrét hraběte Drákuly.

„Tedy praprapraděda,“ opravil se. „Bohužel oddělali ho kůlem zabodnutým do srdce.“

„Říká se, že spal v rakvi, ale kdepak, to neděláme ani my – postel je postel…“ pokračoval v monologu klučina.

Prošli jsme kolem zrcadla, kde jsem zahlédl sebe, pevně svázaného a se zalepenými ústy na samopojíždějícím kolečkovém křesle.

„Ta zrcadla nám nedobrovolně daroval předchozí majitel,“ vysvětloval. „Nám k ničemu nejsou.“

Z jídelny se ozval vysoký hlas klukovy matky: „Drahoušku, už ho konečně přivez! Večeře!“

Až nyní jsem si uvědomil, že tím labužnickým chodem bych měl být já, má vlastní krev…