Pamětník

Tvor se pomalu otočil a ztěžka vykročil do tmy. Myšlenkové pouto, beze slov, ale srozumitelné, drželo. Pastýř věděl, že má tvora následovat.

Šli dlouho. Obluda těžkopádným krokem, poutník za ní. Nakonec dorazili na obrovské prostranství.

Ve tmě se dala na zemi rozeznat malá i velká žilnatě se rozvětvující zelenomodrá světla. A na místě, kam se všechny větvě sbíhaly, stál gigantický buk.

Prastarý z prastarých, svědek svědků z časů tak dávných, že je nikdo živý nepamatuje. Vzbuzoval v každém pokoru, malost a bezvýznamnost. Moudrý stařec, srdce lesa.

Zdravý, hrdě se do výšky pnoucí kmen a rozložitá, krásná koruna ale stejně churavěly.