Moje články

Lupa šeptá do ouška sladkočervivá slova a já padám do mdlob.

Otevřu oči. Vedle mě stojí pendlovky, na nichž odbíjejí hodiny. Zvuk protne prázdnotu. Namísto kukačky vyletí z dvířek další, tentokrát malé pendlovky. Nato se z nicoty vlevo vynoří jiné velké kyvadlové hodiny, vpravo taky, za nimi, za mnou. Všude jsou rozzuřené hodiny, které se na mě vrhají a já nemám kam utéct…

Pot mi vyvstal na čele, Ania mě hladí po vlasech. Spím.

Zčistajasna hledím na mrtvého koně. Šampion, před ním stojí trofej. Nade mnou visí dětský pláč.

Sním či bdím? Z pistole se táhne kouř. Páchne beznaděj. Neprocitnu?

Bobby se díval na plyšového medvídka. Milého, usměvavého medvídka s ohnutým ouškem. V knoflíkových očích mu ale nebezpečně blýsklo. Plyšová tlapka schovaná za zády se vymrštila a ukázala nůž, který se hrozivě zaleskl. Úsměv se změnil v úškleb – zlomyslný, pomstychtivý a plný nenávisti.

Bobbymu došlo, že vyhazovat hračku do popelnice nebyl dobrý nápad.

Medvídek schválně počkal až se uloží do postele. Teď mu stál na břiše a pozoroval ho. Bobby neměl kam uniknout, už bylo příliš pozdě. Pot mu orosil čelo. Vyjednávat s dětským mazlíčkem? Ani nápad.

Vtom medvídek udělal rychlý krok dopředu a rozmáchl se. Hnědá, umělá srst zrudla.

Dnes musí vyhrát, pomyslel si Piet. Karoo Storm je připraven na startu a netrpělivě prohrabává nohama.

A už se odstartovalo. Piet nebyl spokojen s odpichem, ale nedalo se nic dělat. Ostatní soupeři dostali nepatrný náskok.

Karoo Storm to rychle napravil a předběhl posledního ze soupeřů. Piet popohání svého svěřence. Vždyť tolik námahy a času to stálo, mihlo se Pietovi v hlavě.

Mezitím nechal za sebou další tři soupeře a dotáhl se na prvního. Cheetah’s Feather měl navrch, ale zpomaloval v zatáčkách.

V poslední zatáčce toho Piet využil a už se řítil cílovou páskou. Vyhrál těsně – bylo to jen o zobák.

Když jsem přišel ke strýčkovi Ferdinandovi posledně, tak byl opět zavalen všelijakými šroubky a matičkami, ozubenými kolečky, převody, obvody a kdejakými výlisky. Můj strejda je totiž domácí kutil, vynálezce.

„A strejdo, co to vlastně děláš?“ ptám se ho po chvilce pozorování, kdy se ani neohlédl.

„Pst, nikomu to neříkej, ale pracuji na čtečce myšlenek,“ odpověděl tajnůstkářsky.

„Týjo, to bude bomba! A kdy to vyzkoušíme, strejdo?“

„Je to jen prototyp, nedaří se mi přijít na to, co je tady špatně.“

„Zato já vím, na co teď myslíte,“ objevila se ve dveřích teta Marta. „Večeře, hladoši!“

A měla pravdu, a bez přístroje.

I zamiloval se vodník do lesní víly. Líbilo se mu, jak ladně tančila na louce u rybníka. Byla laskavá, starala se o stromy a květy a všelijaké malé i velké tvorstvo. Jeleni jí pili z dlaní.

Až jednoho dne, kdy si přišla smočit nohy v rybníce za parného letního dne, se vodník rozhodl, že ji bude mít jen a jen pro sebe. I stáhl lesní vílu pod vodu do svého panství a ukazoval jí své poklady.

Na zdech v lucerničkách se komíhaly různé duše a dušičky roztodivných barev a vířily a svíjely se. Ale víla už nic z toho nevnímala…

Jaké sny se zdají mé múze, když spí? Když její jemný dech cítím na dlani, když mírně našpulené rty zlehka odfukují, když hledím k jejím ve vlnách splývajícím vlasům, které ji zakrývají čelo a rozčepýřeně halí levou tvář.

Kdesi tam v myšlenkách snad kráčíme za zřídlem vášně, za krůpějí lásky, jež se jako zlatá rybka schovává za závojem vodní tříště padající na vyprahlá skaliska života – žíznící po vláze, a přece se každým příbojem vypínající a čnící nad vzdouvající hladinu.

Možná ta nožka vykukující spod peřiny odejde se mnou a zavřevše za námi dveře budeme konečně volní.

Múzo má probuď se!

Vlk se vzpamatovával z výprasku, kdy přišel o jeden zub a druhý se mu rozkýval.

Mezitím dorazila babička.

„I to je nadělení! Jen co vytáhnu paty z domu, tak se něco děje!“ láteří.

„Kdes byla, babi? Měla jsem o tebe strach!“ vyhrkne Karkulka.

„Karkulečko, jen se o mě neboj, les znám jako tvého dědu,“ odpoví klidně babička. „Byla jsem u Šípkové Růženky. Ta se ne a ne naučit, jak se přede na kolovrátku. Našla ten krám v zámeckém atiku a hned, že ji to mám naučit. No, není to práce pro fajnové ručky…“

„Co s ním?“ ukázala Karkulka na vlka.

Oči se dívaly nehybně na plápolající oheň. Plamen se kroutil a vydával příjemné teplo.

Na zdi visela hlava medvěda, o kterém říkával, že ho vlastnoručně skolil během zápasu na život a na smrt, když se ztratil v hlubokém lese. Obecenstvo uznale pokyvovalo hlavami. Ale on věděl, že mu ji prodal šmelinář na internetu.

Poličky se prohýbaly pod vázami a miskami z porcelánu. Každému vyprávěl, že jsou to vzácné kousky z časů čínské dynastie Ming. Hosté je obdivovali s šampaňským v ruce. On nedával na sobě znát, že jsou to jen kopie z bazaru.

Kdoví, co bude povídat na onom světě…

Když Mařenka zjistila, že vlk mapu nemá, tak mu sama musela ukázat, kde bydlí Karkulčina babička. Pošeptala Jeníčkovi něco do ouška a poslala ho do vsi.

„To budou hody!“ promýšlel vlk cestou.

Na místo dorazili v poledne, ale babičky nikde.

„Honem, převleč se, než přijde Karkulka na oběd! V sobotu sem nosí košík plný dobrot!“ nabádala Mařenka.

Vlk se převlékl akorát včas a už klepala Karkulka na dveře. Jakmile vešla, nejprve se zhrozila, a pak spustila: „Vlku, žádné velké oči a všecko okolo. Přece vidím, že nejsi babička! Kde je? Já ti ukážu!“

I vyklepala mistryně bojových umění vlkovi kožich.

Odkdy byli v lese lapeni, dřeli od svítání do soumraku. Mařenka pekla perníky, které ježibaba prodávala na trhu, část šla na opravu chaloupky. Jeníček se lopotil s chrastím a dřívím do pece. Už i dny přestali počítat.

„Už toho mám dost!“ řekla jednoho rána Mařenka. „Odmítám být levná pracovní síla!“

„Vlku, pojď sem!“ křikla na vlka schovaného za křovím. „Vím, že hledáš Karkulku. Je to má spolužačka. Když nám pomůžeš, tak ti nakreslím na mapě, kde má domek její babička.“

A tak vlk pomohl. Jen co dorazila domů, klepli starou babku polínkem po hlavě a hodili ji do rozžhavené pece.

V jejích stopách svěží tráva roste, holá stráň se zelená. Bělostně bosé nohy tancují za hudby blahodárných kapek života. Kolouch saje, rozrostlo se stádo jelena. Jedno k druhému jako malé noty sedají si poupata, ratolestmi hemží se i lesní doupata.

Ženský dotek vlídně hladí, červenají jabloně plody obtěžkány. Na dožínky hledí svrchu krákající šedé vrány. Uprostřed našeho kraje, na slunci víno zraje.

V krajkách bílých paní oděná krásou mámí, klíží oči se mi. Ruka nebo tlapka, zamrznul jejich pohyb. Její něžný pohled a růže vadne, lupen padá k zemi. Věčný spánek křídla svá rozvinul, duše létá, dech se jemně rozplynul.

Džungle mizela před očima. Odstraněné šlahouny lián odkrývaly obrovské kamenné bloky. Prales ustupoval pod stovkami rukou a odhaloval chodníky a ulice, chrámy a domy.

Jako by se postupně čistily jeho plíce, starodávné, zapomenuté město začalo dýchat, a s prvním nasátím života se mu rozbušilo nehybné srdce a staletími slepené oči procitly. Osídlení vstalo z mrtvých jako nějaká egyptská mumie.

Každé uklizené schodiště vedlo archeology a jejich pomocníky schod po schodu do záhuby. Probuzená Nemesis je trpělivě pozorovala. A když její dávno zapomenutá nenávist byla rozpomenuta, tak otevřela svůj chřtán lačný krve a smrti.

Tehdy se začali ztrácet lidé neznámo kam.

Zlaťáček ke zlaťáčku. Sto pět, sto šest, sto sedm… Počítá a srovnává. Dvě stě! A už si to rovná na další hromádku.

Pan Očko se náramně rád baví se „svými žluťoučkými“ ratolestmi. Bez měšce pod polštářem by se věru špatně usínalo.

Ale neklidné spaní má ten pan Očko – soused sklář si taky nevede nejhůř. Copak nejhůř, to by mu ze srdce přál, aby to žádná sláva nebyla! Ale ona právě je. U sklárny se dveře netrhnou. Kdoví, kolik komínků zlatých dítek on ten soused má. Ještě aby jich měl víc! To by bylo nadělení!

S tím se musí něco udělat!

Duma se olizoval po úspěšném lovu. Kořist si dokázal ochránit před dorážejícími hyenami. Když se dosyta nažral, tak se lenivě natáhl a podřimoval. Gepardí koalice neboli smečka se rozhodla, že tady chvíli pobude a s toulavým přesunem počká.

Padla tma a zvuky divočiny zalily savanu. Najednou se Duma vzbudí na lomoz. Byly to ty lidmi krmené bestie na čtyřech kulatých tlapách. Ve světlech reflektorů mu zablýskly oči. Opatrně se odebral vyklidit pole, když vtom pocítil štípnutí.

Potácel se jako po sežrání kvašených plodů. Šipka zabrala. Duma se kácí do načervenalého prachu. Koalice nikde. Pěkní parťáci! Nechali ho tu watu napospas.

Svíčka zhasla. Trumpety zazní z černočerné tmy. Smích se chodbami line jako had.

Ruka, jež po svitku sahala, strne. Oko nic nevidí. Dokument pod paží povolí a padá nehlučně na podlahu.

„Krást se mu zachtělo,“ jízlivě pronese kovový hlas kdesi v propasti knihovny.

„Krást se nemá. Copak to neví?“ přišla odpověď o něco blíž, ale z druhé strany.

„Nám se přece krást nemá,“ doplnil burácivý třetí neznámý odněkud seshora docela blizoučko.

„My tě naučíme!“ sykl trojhlas ze všech stran.

Svíčka se zažehla. Kolem zloděje se vznáší stíny. Tváře bezedné. Těla beztvará. Drápy však opravdové, trhající, drásající a rvoucí oněmělou oběť.

Kachna přeletěla nad rybníkem. Tiché zavrzání lysky přerušilo ranní ticho kdesi v rákosí. Květ šera vadne. Spánek je odvanut skrz prsty prvním dechem nového dne.

Vítr je svěží a studí svou dlaní plnou rosy, než jeho tváře slunce během dne dorůžova zahřeje. A už je tady, sedmispáč jedna radost – ručku k ručce natahuje, zanedlouho i vlas vykukuje.

Nit paprsku odívá starou vrbu – ach ty nové zlatavé šaty! Vodní hladina si vzala na sebe flitrový třpyt, ta chce každého oslnit! A tráva zelenou vždycky nosí ráda.

Jen ten krejčí jitřního plesu se zubí na obzoru spokojeně, přece ví, co umí, přirozeně.

Motor bafne. Plamen oslní. Pták padá vzhůru. Duše se tříští o skály.

Styx překročen, nesmělý dotek vesmíru. Nebe jsou hvězdy, hvězdy nebesa.

Země je tvrdá. Kořen je vyrván, ale úporně se drží posledním úponkem žízně po vodě života.

Komíhající světlo rozvířených prskavek se ztrácí – zazáří a zhasne. Zážitek zlomyslně zhyne.

Vrak těla v těle vraku tiše vydechuje tóny valčíku. Teskné tango tance trpělivě tiká.

Krátký konec dohonil celý provaz a tahá zaň. Neviditelná ruka pevně osud svírá.

Černá modř, bílá zeleň. Kov zčervenal mrazivým ohněm. Návrat bolí navzdory otupělému citu.

Oko rybníka zakalilo se klidně v bouři a škrtla sirka.

Dobelhal se k oknu, když konečně zůstal sám. Král!? Jaký ale? Dobrý? Moudrý? Spravedlivý? Nebo řeknou – tyran, který krutě popravil vůdce povstání, hlupák žijící ve věži ze slonoviny, snílek, jenž přinesl chaos a bídu?

Nemoc ho rozežírá zevnitř. Dokraloval. Umírá. Podívá se dolů do zahrady. Zeleň, ale vesnice obchází černá smrt. Úroda padla pod kopyty koní, a ty koně pod hroty pík. Prohrál. Na bojišti nemoci i za řevu vítězné bitvy. Ódy oslav mizí v prach pod nohami žebráků, pod berlemi mrzáků…

Triumfální prohra, prohraná výhra. Syn bude nový král. Pozvedne zemi či srazí do bláta zmaru? Zrnko mihotavé naděje.

Noční procházka za svitu bludiček pouličních lamp. Dívám se do zhaslých výloh obchodů. Nekoupené oblečení. Nechtěné obrazy. Nečtené knihy. A obrovský květ…

Zírá na mě ze skleněné tabule s tlamou plnou špičatých zubů. Je jedno, jestli je to tulipán nebo lilie. Neváhám a rychlým krokem jdu dál. V další výloze zahlédnu jeho monstrózní škleb. Začnu utíkat. Chlorofylová nestvůra přeskakuje předěly mezi obchody a je mi stále v patách. Cítím praskající sklo, jak se šlahounovité výhonky za mnou natahují.

Klesám na kolena. Prosím, ať to skončí...

Netrvá dlouho a někdo mě chytí za rameno. Auto modře bliká. Andělé přispěchali na pomoc.

Opona spadla. Už slyším obrovský potlesk. Ty ovace neutichají. Nové představení Romea a Julie má senzační ohlas.

Během potlesku si v hlavě promítám herecké výkony.

„Jste vy, chlapci, cháska! Ne v srdcích, v očích jen je vaše láska!“

Velmi dobré, dobré. Možná se dá zlepšit ta intonace, ale celkově uspokojivé. Sám sobě je člověk největším kritikem.

„I nejvyšší zeď pro lásku je nízkou.“

Když hraji Julii, tak by to chtělo trochu vláčnější a jemnější barvu hlasu…

Úklona vlevo. Úklona vpravo. Široký úsměv.

Poslední pohled na hlediště: jediná věrná sedí tam dřevěná loutka princezny – fanynka herce poustevníka až do samého konce.

Pátek, 13. 4. 2040

Jedu se školou na exkurzi. Moc se těším. Maminka mi říkala, že mám být hezky zlobivý čert. Na Pekelném gymnáziu nám o ničem jiném nevyprávěli. Teorie je vždy těžká, na zkouškách nás pěkně dusili.
•••••
Peklo mě úplně nadchlo. U obžerů hříšníky krmily žhavými uhlíky. Ředitel školy Mefistofeles se nás ptal, jestli se používá hnědé nebo černé uhlí. Kdo to snad má vědět?!?

Lakomce cpali do kotlů s roztaveným zlatem. Bylo to hustý! Zaměstnanci Pekla měli zlaté manžety na rukávech, jak ty skrblíky drželi, aby neutekli.

Nakonec jsem si udělal selfíčko se samotným šéfem firmy – panem Luciferem.

Krabí mlhovina. Andromeda. Laguna.

Přeletět roj asteroidů. Prohlédnout si černou díru zblízka. Podívat se až na samý limit známého.

Sny, když člověk uléhá pod širákem. Sny, jaké mívá malý kluk. Sny, jež se rozplynuly v realitě.

Na naší vesmírné lodi Artemis vypukla vzpoura. Nadšení opadlo jako listí na podzim. Lidé bojují proti lidem. Čepel neproniká neznámým organismem na nějaké neprobádané planetě, ale průdušnicí jiného člověka. Lidské oko se začne podobat oku hladového šakala bojujícího o každý ubohý žvanec. Nedostatek jídla a vody přetvořil pozemšťany k nepoznání – krvežíznivé to bestie.

Ztichlý koráb je hnán do neznáma, poznávaje vesmír sám. Pluje. Mlčí.

Z černého srdce tmy uslyšeli ženský výkřik. Tábor byl hned na nohou. Caradoc zburcoval pár chlapů. Chvatně se vybrali s pochodněmi do neproniknutelného lesa.

Na mýtině našli ležet původkyni křiku, mrtvou s vylekaným výrazem ve tváři.

„Je ještě tady,“ ozval se klidně hlas za mužskou hradbou.

Všichni se otočili. Jejich oči spočinuly na útlé postavě oděné celé do purpuru, včetně odstínu povívajících vlasů. Jen jemná, bělostí svítící tvář vyvstávala z šera.

Pak vmžiku zmizela pochodeň a objevila se v nedalekém křoví. Zrzavý ocas se bleskurychle mihl mezi listy, ale to už vrahovi cestu zahradilo zrcadlo. Pohyb ustal. Skoffin byl zneškodněn.