Naposledy

Zlehka přejel prsty po chladivé oceli. Jen zlehka, aby neublížil sobě ani svému jedinému věrnému společníkovi. Vděčil mu za několik životů. Jemu a tomu, kdo ho pro něj stvořil. Dokonale vyvážený kousek jemu na míru.
Miloval zvuk, jaký vydal vzduch proťatý jeho ostřím. Lahodilo mu cinknutí kovu o kov, když se střetl se soupeřem. Chřípí mu vždy polechtala slaná vůně potu, to když pevně svíral jílec.
I přes svůj věk byl stál ještě blyštivý a plný sil. Na rozdíl od toho, kdo tě léta nosil, usmál se starý rytíř melancholicky a rozklepanýma rukama uložil svůj milovaný obouruční meč do truhly.