Betula

Volné odpoledne tráví procházkou. V naoranžovělém světle brzkého zimního soumraku se jí dobře přemýšlí. V sedmadvaceti už bych vážně měla myslet na svatbu. Kdyby matka věděla, že touhle dobou budu ještě svobodná, nikdy by mi lékařskou fakultu nedovolila. Obrátí se a volným krokem se stejnou cestou vrací zpět. Ledový prosincový vítr k ní donese útržek hovoru dvou vojáků.
„Co je to za módu, ženská a doktor? Dyť nepozná ucho vod nosu a zlomený zápěstí diagnostikuje jako výron kotníku! Říkám ti, já se nechám vošetřit jenom vod chlapa, vod ženský nikdy!“
Možná bych si místo chystání veselky mohla vzít službu navíc.