O podivuhodném kouzlu

Tam, kde žil, vzala smrt všechny. Klopýtal spálenou krajinou k sousednímu městu, kde ještě žili lidé.
Na předměstí ho přepadla banda zdivočelých dětí. Po uvítacích kopancích ho zručně prošacovaly. Ten nejstarší našel jediné, co měl.
„Co seš zač? Ňákej kouzelník?“
„Jsem dirigent.“
Vybuchly smíchem nad slovem, kterému nerozuměly.
Zlomená taktovka mu přistála na hrudi.
„Teď ukaž, co umíš, kouzelníku!“
Namáhavě vstal. Zvedl ruku, ani nevěděl proč.
Z prázdnoty se ozval chvějivý zvuk houslí.
Omámeně pozvedl i druhou a příval tónů, mocných a vznešených, zaplavil ulici.
Hudba přežila.
A soudě podle slz, které omývaly umouněné tváře, ani o zpěváky nebude nouze.