Nikde doma

Ano, jsem neustále na cestách. Je to pořád to samé.
Projedu pouští, vyměním koně, vyspím se. Předám dopis, pak mám dvě, tři hodiny volna a musím rychle zase vyrazit s dalším vzkazem.
Nic zábavného - indiánské kmeny, kojoti, žízeň, ve dne horko, v noci zima, nedostatek spánku, špatná sedla. Pracuji v snad nejproslulejší organizaci Západu - Pony Expressu - a připadá mi, že nežiju.
Nyní sleduji natahování "zpívajícího drátu" - telegrafu. Znamená to ohromný pokrok pro svět. Pro mě to ale znamená ještě něco jiného - konec Pony Expressu.
Tak tu stojím a přemýšlím. Zjišťuji totiž zajímavou věc.
Nakonec mám svou práci přeci jen rád.