Někdo se přece dívá...

Nocí problesklo modré světlo. Muž na lůžku se prohnul jako luk. Mnich, který o něj pečoval, ho stěží udržel. Znovu. Silněji. Křeče zmítající tělem nemocného odhodily ošetřovatele na protější zeď. Při pádu si zlomil klíční kost. Ledově se zablesklo.
„Ne!“ zachrčel. „Pane, prosím… Jestli někdo vidí… Vydají…,“ modlil se přerývaně, hypnotizuje kříž nad lůžkem, očekávaje jeho pád.
Kříž se nepohnul. Zůstával pevně na svém místě. Jenom oči ukřižovaného Syna Božího jakoby ožily.
„Neboj se, mé milované dítě. Vždy na něho budu hledět,“ uslyšel mnich laskavý hlas a uvěřil, že nemocný přežije, že sny, které ho provázely, se jednou opravdu stanou.