Bratr Fénix

Rána na krku, mžitky před očima, ukrutná bolest a brnění šířící se po celém těle. Rozbouřená magie se naposled vzepře, vedena zoufalou, animální touhou nezemřít. Naslepo se přemístí. Mudlovské náměstí a cizí tváře okolo jsou tím posledním, co uvidí, než bolestí omdlí.

Následující měsíce se slijí v jednu nejasnou, rozmazanou vzpomínku. Probouzí se jen na pár minut, dny a noci za okny se pomalu střídají, JIPka v nemocnici zůstává stále konejšivě stejná. Magie vyčerpaná, kanyla na ruce dávkuje experimentální protijedy, umělá výživa udržuje chabou schránku při životě. Mozek oslabený analgetiky zachytává jen útržky rozhovorů.
„Nasadíme morfin...“ „...identifikace neúspěšná...“ „Deset miligramů každé čtyři hodiny.“ „Buď vůle tvá jako v nebi... “ „Volali jste do Londýna?“

Když se konečně probere natolik, aby byl schopný komunikovat, v křesle vedle postele sedí mladá novicka, oči zavřené, mezi prsty jemně svírá růženec.
„Co… co je za den?“ vydá ze sebe, týdny nepoužívané hlasivky skřípavě protestují. Žena sebou trhne, dávno zvyklá jen na bezvládné tělo.
„Dvanáctého srpna, bratře,“ špitne s úsměvem a rychle zkontroluje všechny přístroje.
Snape překvapeně zamrká. Tři měsíce. Tři měsíce pryč, bez jediné zprávy, bez kontaktu se světem, do kterého patří. Tři měsíce od chvíle, kdy měl zemřít. Tři měsíce od chvíle, kdy...
„Jak jsem se sem dostal?“
„Našli vás uprostřed Londýna a sanitka vás odvezla na urgent. Pár dnů si vás tam nechali, ale nenašli žádné doklady o pojištění. Nakonec jste skončil tady.“
Na chvíli se odmlčí, dá muži čas to všechno zpracovat. Pak se zvedne a přejde ke dveřím.
„Zajdu pro doktorku,“ vysvětlí a s posledním úsměvem zmizí na chodbě. Křížek na krku se v ranním světle pronikavě zaleskne.
Než se obě ženy vrátí, muž opět hluboce spí.

Následující dva týdny probíhají v duchu stále častější bdělosti. Snape pomalu získává informace, doptává se, ale o kouzelnickém světě nezjistí vůbec nic. Sestry mu přinesou vypraný a vyžehlený hábit, o hůlce nepadne jediné slovo. Nevadí. Stejně si není jistý, jestli by mu teď k něčemu byla. A jestli mu vůbec vůbec ještě někdy k něčemu bude…

„Mohu se na něco zeptat, bratře?“
Opatrně kývne, stále ještě nepřivyklý novému oslovení.
„Z jakého jste řádu?“ zeptá se sestra, rukou mávne k hábitu, pečlivě složenému na židli.
„Fénixova,“ zamumlá Snape, utlumený mozek si příliš pozdě uvědomí svou chybu. Ale řeholnice ani nemrkne
„O tom jsem neslyšela,“ usměje se mírně, pak se na chvilku odmlčí, vzpomíná. „Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. Kniha Jóbova, že?“
Muž mlčky přisvědčí. Celý jeho život je lež a těch pár slov už nic nezmění.

„Jen tak mě napadlo… nemáme někomu dát vědět, že jste tady?“
„Nikdo není.“
„To je mi líto. Ale kdyby přece jen… stačí říct, ano?“

Spánek odeznívá, vrásčitá dlaň uhladí přikrývku, položí na ni jemně vyřezávaný křížek. Muž otevře oči.
„Musel… musel jste ten svůj někde ztratit,“ usměje se žena. Severus neodpoví, jen znovu zavře oči.
„Ztratil jsem toho mnohem víc...“

„Proč jste vlastně odešel?“
„Musel jsem.“
Mladá novicka se škádlivě usměje: „Byla v tom ženská? Nebo snad nějaký muž?“
Snape pobaveně zavrtí hlavou, ve vzpomínkách usměvavá Lily, Albusův naléhavý hlas.
„Vlastně oba,“ povzdechne si a žena se rozesměje.
„Dojdu vám pro tu polívku.“

„Chtěl bych vidět ty krevní rozbory,“ požádá o pár dní později.
„Vážně? Ale je to jen hromada čísel, asi vám to moc neřekne.“
„Studoval jsem biochemii,“ zalže klidně. Celé odpoledne stráví pročítáním dokumentace, listováním v půjčené knize a sepisováním poznámek. Pak požádá o dva miligramy agfretinu a pohádá se s doktorem. Po třech hodinách vysvětlování metabolický drah konečně dostane infúzi. Večer ho poprvé od zranění přestane bolet hlava.

Na konci října ho propustí, tělo zotavené, magie pořád ještě na nule. Půl roku jsem nepotkal kouzelníka, pomyslí si a s překvapením mu dojde, že mu to vlastně vůbec nevadí.
„Máte kam jít, bratře?“ zeptá se žena, když jí odevzdává nemocniční pyžamo.
„Netuším,“ odpoví pravdivě, „ale něco si najdu.“
„Kdybyste chtěl… myslím, že shání někoho do laboratoří. A je tu i ubytovna pro zaměstnance.“
Nepřemýšlí nad tím, jen s povděkem přikývne.
„To by bylo skvělé.“

„Bratře...“
„Víte… já vlastně nejsem... bratr.“
Žena ani nemrkne.
„Tady je bratr každý. A že nejste mnich… to už nám tak nějak došlo,“ vysvětlí mu se smíchem. Pak spiklenecky zašeptá: „A fakt se těším, až nám někdy povyprávíte o tom chlapovi.“
Snape ji probodne pohledem, skloní se zpět k mikroskopu.
„To bych radši umřel.“