Ty zatracené sovy, vlastními slovy

I.

Ačkoli Bezčasí je – již podle jména – na běžném plynutí času relativně nezávislé a můžete se z něj dostat do kdykoli, roky skutečného světa ubíhají stále dál a příchody nových osobností jsou vedeny přísně chronologicky. Tak se také stalo, že Miguel de Cervantes y Saavedra přibyl do Bezčasí docela dlouho před Williamem Shakespearem navzdory tomu, že oba zemřeli ve stejný den. Gregoriánský kalendář byl opravdový trhák!

Jakmile se konečně většina skutečného světa dokázala shodnout na tom, co je za datum, Williamovi se ze vzpomínek vynořilo, jak ještě za života četl první anglický překlad Dona Quijota, ten Sheltonův.

Od té doby už se samosebou stihl vyrovnat se svou antipatií k autorovi. S Miguelem se v Bezčasí potkávali poměrně často, a když se jim zachtělo, připíjeli si na své společné smrtniny a štengrovali se.

„Williame, stále vám opakuji, abyste nemrzačil španělštinu, a používal vlastní jazyk, který, jak doufám, alespoň trochu ovládáte.“
„Nepotřebuju dobývat a ovládat to, co jsem sám pomáhal stvořit, Migueli.“
„To, že ukradnete pár nových slov a vymyslíte kupu oplzlých slovních hříček, z vás těžko dělá stvořitele. Kdežto já světu přinesl zcela nový literární žánr!“
„Román? To vykládejte Japoncům.“
„Moderní román, přirozeně. Píšou to i na Wikipedii.“

Kromě Miguelových uštěpačných poznámek kazily Williamův zážitek z četby i komentáře pozdějších překladatelů. Ormsby i Putnam už to taky měli za sebou a trvali na tom, že Shelton je sice oceňován pro krásnou dobovou angličtinu, ale samotný převod kulhá hůř než Cervantes sám.

Zkrátka čtyři sta let po prvním pokusu se William rozhodl přečíst si ono důmyslné dílo v originále. Rozhodně se nehodlal nechat pou– vyučovat Miguelem. Když to dokázal Freud, zvládne to taky. Navíc měl oproti Sigmundovi jednu nespornou výhodu – Duolingo.
Kdoví, co mu poví sovy, až je nainstaluje a probudí!

II.

Pavouci se opět schovávali za sýrem. Jako autor Tita Andronica a jiných zneklidňujících dramat William sílu šoku chápal. Děsivé, nečekané a zcela absurdní věci si člověk zkrátka pamatuje lépe. Horší bylo, že si pamatoval jenom je. Jinak byl proslulý Bard a mistr jazyka jazykově zcela nemožný. Nicméně ve dne mu sovy, pavouci, mluvnické členy a jiná havěť mohli být docela dobře k smíchu.

Tuhle narazil na Lopeho de Vegu. Ten náfuka měl ve zvyku kolegu dramatika na potkání zasypat urážkami. William už se nadechoval, aby mu pěkně od plic sdělil, že… jeho… jeho ženich je… ježek, ale ovládl se a zůstal moudřejším, který ustoupí. Nemusí se znemožnit ještě veřejně, stačí, jak je na něj v aplikaci nabručený Falstaff, jeho vlastní postava! (A proč z něj vůbec udělali medvěda? Vždyť je povahou jednoznačný kohout!)

Dlouho do noci nad svými pokroky (nebo spíš jejich absencí) přemýšlel. A v mrtvém tichu zaznělo houkání sýčka, tedy výhružná notifikace sdělující, že se dnes ještě nevěnoval samostudiu. Dá-li se používání Duolinga za samostudium vůbec považovat, když vám neustále funí za krk ten zlověstnej zelenej vejr.

Odemknul telefon (PIN 1596) a slíbil si, že se vrátí k nedopsané Slavné lásky snaze a dá to donu Armadovi pěkně sežrat. A pak šel zjistit, kam ti třikrát prokletí arañas zalezli tentokrát.

III.
Williama pronásledovaly divoké sny. Půlnoční dravec, co loví jen myši, napadl sokola a na nebi ho ukloval. Země se horečnatě třásla, Trója vzplála plamenem a Duo mával pistolí a hučel do něj, ať španělsky prosí o slitování.

Probudil se s pevným odhodláním. Když skřivan nesmí, když to nedokáže, nechá zpívat sovy. Najde si nějakou technologicky pokročilou dobu, kdy tyhlety inteligentní umělotiny dovedou překládat opravdu dokonale, a bude to mít bez nervů a bez práce. Kdo potřebuje být v Diamantové lize?!

Jenže ať se snažil sebevíc, budoucnost nic takového nepřinášela. Musel tedy přinést oběť sám. Cestou hodil svůj mobil LG Wing se spuštěnou aplikací do kotle třem čarodějnicím a zamířil k Miguelovi.

„Vyprávěl bys mi prosím o donu Quijotovi, příteli?“