Jedna obyčejná noc

Pomalu se procházejí noční krajinou na dohled od města, na první pohled muž venčící skotačícího, neuvěřitelně zabláceného psa.
Vzduch voní jako rozkvétající léto a hlína a déšť, nebe se třpytí hvězdami a Removi se dýchá volněji než obvykle.
"Tichošlápku, ty vole," ujede mu, když se Sirius rychle promění a ohodí ho přitom blátem.
Sirius se jen bezstarostně zasměje.

Později se ohřívají u krbu a procházejí staré fotky, ze vzpomínek tentokrát zmizí stíny, které se jimi jindy proplétají; povídají si a snaží se udržet ráno co nejdál, až společně usnou na pohovce. Oba spí spánkem klidnějším, než zažili za celé roky.