Básnířka

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.
Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,
„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.