Slova, slova, slova...

“Pelyněk,” vyslovila zřetelně shovívavým tónem, kterým na něj obvykle mluvila, a podala mu nazlátlý kvítek. Vypadal drobně a nepatřičně v jeho ošklivé dlani.
“Pelyněk...” zopakoval poslušně a snažil se vytušit význam toho slova. Květina? Plevel? Bylo to jméno? Barva? Byl to výraz pro lék, nebo pro horečku, kterou lék tišil?
“Pelyněk...”
Převaloval zvuk na jazyku, a pochopil, co znamená pro něj. Hořkost v ústech, která každé slovo, které ho naučila, mění v kletbu. Živoucí hořkost pokrytou stříbřitými šupinami. Hořkost vyhnanou do květu. Hořkost, která zapustila kořeny, a tráví zemi kolem sebe.
“Pelyněk!” rozdrtil slovo mezi zuby a Miranda vyděšeně couvla.