Navždy

„Zabíjení se stalo děsně neosobní,“ posteskl si, zatímco kolem zpívaly střely svoji píseň smrti a země vybuchovala v gejzírech hlíny a střepin. „Dřív jsem viděl jejich oči, než jsem do nich vrazil kopí. O něco později bylo v módě zakovat se do hromady plechu, ale pořád to válčení bylo něco. V temných dobách se rodili hrdinové – a jak bojovali! A pak, když místo těžkých mečů přišli s kordy a rapíry a ze šermu udělali umění… Trochu změkčilé, pravda, ale svoje kouzlo to mělo. Teď stačí tímhle namířit a tohle zmáčknout, hele,“ zvedl pušku a zastřelil nejbližšího vojáka.
„No tak, přiděláváš mi práci,“ zamračila se na něj.
„Promiň,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Tak už chceš jít?“ zeptala se.
„Jak já bych chtěl. Ale nejde to, kdoví proč.“
„Bál ses vůbec někdy smrti?“
Dlouze se zamyslel.
„Jednou ano. Byl jsem ještě dítě a matka mne koupala v řece. Voda byla ledová. Pamatuji si ten pocit, když mne do ní ponořila – do těla jako by mi bodaly tisíce jehel. Nejdřív příšerná bolest, vzápětí ten chlad. A pak jsem matce vyklouzl a potopil se až na dno. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mne z té mrazivé řeky vytáhla.“
Smrt chápavě přikyvovala: „To by ledacos vysvětlovalo, Achille.“