DMD 2013

Obec Břasy má sice ve znaku zlatou hvězdu, ale žádná hvězda se tam nenarodila. Dalo by se říct, že obec Břasy je obecně vyjádřeno docela díra. Pokud máte pocit, že jste o ní nikdy neslyšeli asi jste málo četli staré kroniky, kde je první zmínka už z roku 1379. Jediná slavná událost, která tuto obec postihla, bylo zavedení průmyslové tramvajové dopravy kdysi na přelomu století. A proč že se tedy vyplatí tuto obec znát? Jako první totiž sečetla hlasy do prezidentské volby. Z dvanácti voličů 97,6% volilo Miloše Zemana. Starosta chvíli zvažoval toto číslo, pak to svedl na statistickou odchylku.

Letos jsem byla ve formě. Za pouhopouhých třicet dní jsem stačila zabít šest řadových námořníků, dva kapitány a jednoho kadeta, který se nedožil ani svých třináctých narozenin. Taky jsem jednoho poručíka dohnala k žádosti o převelení, druhýho jsem vystavila krutým praktikám vedoucím k vystřízlivění a jednoho psychicky týrám zcela systematicky s železnou pravidelností. A aby toho nebylo málo, tak se mi letos podařilo potopit jeden dvojpalubník a jedný fregatě jsem oholila stěžně hned několikrát. Sečteno, podtrženo je to slušný seznam křivd, kterých jsem se na vlastních postavách dopustila. Asi bych měla bych zvážit emigraci, aby mi to nevrátily i s úroky.

Tak jdeme na to. Herdek stůjte a přestaňte se mi tu courat! Takže v uhláku je Sylva a její čtyři koťata - Stříška, Šeredulka, Mourečka a Beník. V bedně na jablka leží Holčička a Flekalinka a jejich pět koťat, o která se starají rukou - eee - packou společnou a nerozdílnou. V posteli je stulený Bambulka, na stole trůní Batman a Arnoldička. Čili zváženo a sečteno - čtyři dospělé kočky po třech kilogramech, dva puberťáci po dvou, a devět koťat po půl. Celkem patnáct koček a 20,5 kilogramu. Jedna odčervovací tableta je na šest kilo, takže musíme koupit čtyři a ještě zbyde na příště...

Do salonku dopadalo měkké odpolední slunce. Susan spokojeně listovala zápisníkem.
Patnáct úspěšně infiltrovaných příběhů. Nejčastěji Pride and Prejudice, jak nečekané.
Osmadvacet insertovaných postav, zpravidla také velmi úspěšně.
Musela si přiznat, že byla poněkud sobecká, nejčastěji zvala do společnosti sama sebe. Hned potom však i své nejbližší. Na další dobré duše taky nezapomněla.
Podařilo se jim pospolu pěkně provětrat mnohá zákoutí tanečních sálů, spáchat či připravit pár zemětřesení.
Ne vždy to bylo veselé, ale málokdy došlo k tragédii. Bylo zjevné, že jejím přátelům se tu zalíbilo.
Pohlédla z okna. Pan Woodhouse si odbýval svou zdravotní procházku.
Možná se ještě nemusíme loučit...

Byli jsme v cíli.
Dokázali jsme to.
Byli jsme plni osvobozujícího pocitu. Cítili jsme se silní a neporazitelní.
Viděli jsme, co na světě jen velmi málo lidí.
Některým z nás se za ňadry probudil tak dlouho potlačovaný duch národa a vyznávali se, že právě teď, na konci naší předlouhé cesty, se cítí být o to více Čechy. A ta hrdost národní, tolik vzácná a potřebná ve všech těžkých dobách, nás stmelila znovu, i když jsme věděli, že nás ještě nejedna strázeň osudu čeká v budoucnosti.
Jenom Frištenský prohlásil, že když to srovná s tím výletem na Kokořín, tak nic moc.

Sloni!
Váha pod jeho zahradou nelhala, něco jí hodně zatížilo. Opatrně prsty roztáhl žaluzie. Malé uši. Indičtí.
Ale kolik? Ne, dívat se nemohl. Příliš se jich bál. Tak velcí, těžcí, šedí a ty kly!
Popadl papírový pytlík a hyperventiloval, opřený o radiátor pod oknem.
Kolik jich je? Snad ne moc. Plazil se k displeji obří váhy pod pozemkem (ta se šílenému géniovi vždycky hodí). 17 tun, plus minus.
Slon indický váží necelé tři tuny, bude na zahradě šest.
Šest může zvládnout.
Rozhodl se pomalu vyplížit z domu.
Udělal chybu, jeden slon byl totiž tlustý a dva nedorostlí, bylo jich sedm.

Konec roku ji ničil. Smutek, strach, nejistota; realita dusící jako lepkavá lázeň.
Zkusmo udělala pár kroků zpátky. A zjistila, že na ni celou tu dobu čekali.
Vzali ji na procházku nočním hradem.
Nahlédla do zrcadla z Erisedu.
Naslouchala cizím rozhovorům, projela se Bradavickým expresem.
Dělala si legraci z jejich autorky i z Voldemortova nosu.
Smála se s nimi i plakala.
"Zváženo a sečteno," ušklíbl se pak jeden z nich, "myslím, že ten náš fandom není tak úplně po smrti."
Odpověděla mu úsměvem. I skutečný svět je snesitelnější, když se máte kam vracet.
"A co se mě týče, ještě dlouho nebude."

Ten předmět opravdu a hluboce nesnáší.
Nikdy jim vážně k ničemu nebude, vyučující je navíc bodrý, žoviální chlapík v umaštěném plášti (pro učitele psychologie slouží jako živá pomůcka k demostraci pyknického typu). Vtipálek, sexista, machista, ženu staví na úroveň slepice. K pomilování, ideální typ pro působení na ekonomce.
Hospodářské výpočty jsou zkrátka zábavné asi jako pozorovat, jak schne lak.
Sedí v lavici nad kalkulací (výroba hřídele, autoři modelových příkladů hýří fantazií). Propočítává, kontroluje, ještě jednou kontroluje a dvoustránkový příklad odevzdává s pocitem, že dneska... dneska to fakt dala!
Další hodinu zírá na kuli jako Brno.
Správný výsledek zapomněla podtrhnout. Dvakrát.

Většinou žena (manželka,přítelkyně) zavolá do rádia a nechá prověřit svého partnera zkouškou, komu že by nechal zdarma poslat kytici růží.
Zde několik zajímavých odpovědí:
"Šla by ta kytka rozpůlit, jedna půlka pro Lenku a druhá pro Kateřinu?"
"Pošlete to do porodnice se vzkazem - holky, jsem na vás pyšnej, táta" - nic netušící manželka má infarkt.
"Tak pošlete mojí přítelkyni" - nic netušící partner má infarkt.
"Já nemám, komu bych to poslal" - manželka má infarkt.
"Pošlete to manželce se vzkazem Tvůj Kája" - Kája je kolega manželky z práce, nikoliv manžel.
"Tak to pošlete Veronice na Prosek" - manželka: "Ty prase, s mojí sestřenicí?"

„Chci být s mistrem. Pusťte mě domů.“
Tohle opakuje, kdykoli má možnost. Dívá se jim přitom do tváří očima, které bývaly světle modré. Teď začínají pomalu temnět.
„Neposlouchejte ji. Mistr Waters sám přiznal, že ten lektvar, který jí dával, vyvolává mimo jiné neopodstatněnou důvěru ve výrobce.“
„Zachránil jí život. Obětoval pro ni svou vlastní krev. Tomu neříkám neopodstatněná důvěra.“
Holčička se dívá z jednoho taláru na druhý. Dospělí se baví nad její hlavou, jako by tu snad ani nebyla.
„Pusťte mě domů k mistrovi,“ zkusí to znovu.
Nakonec si někdo jejích měnících se očí všimne a nechá provést paternitní zkoušku.