DMD 2013

Ty výsledky jsou divné. Pár pomocných obrázků, nějaké vztahy, chvíle s kalkulačkou. No, řádově to vychází správně. Co teď? Zkusím jiný program se stejnými vstupními daty a jdu spát.
Ráno mě nepotěší. Různé výsledky. Hmm... i se statistickou chybou jsou úplně jiné. Co teď? Abych nebyl za přílišného blbce - vstupní data? Po několikátém zkontrolování vidím, že vstupy do obou programů jsou stejné.
Provedu hromadu dalších výpočtů pomocí oněch programů. Po týdnu zúžím možnost chyby na jednu část v obou programech. Podtrženo a sečteno, musím zkontrolovat zhruba 500 řádků zdrojového kódu obou programů.
Pak už se snad k té vědě dostanu...

„Takže,“ odfoukl si Balin a otřel zpocené čelo, „zváženo, sečteno. Váš podíl na pokladu tvoří deset beden zlata, sto safírů, padesát diamantů, dvacet rubínů a jeden mitrilový kabátec. Vše pečlivě zabaleno v těchto CéBéBéPé neboli cestovních bednách pro bezpečnou přepravu.
„Oh,“ vydechl Bilbo překvapený z hromady připravených beden, „skutečně děkuji převelice. Obávám se ale, že můj poník tohle všechno neuveze!“
„Hmm… v tom případě vám můžeme za padesát safírů a čtyři bedýnky zlata prodat pět dalších poníků. Pak už by to mělo stačit.“
Po odečtení té ceny určitě, pomyslel si hobit nenaloženě a přikývl na souhlas. Co má dělat jiného?

,,Právě jsem dostal na něco chuť!" zajásal Doktor.
,,Na co?" zeptala se Rose.
,,Banány. A víš, co to znamená?"
,,Už zase ty banány. Takže na kterou párty chceš jít?"
,,Neznamená, že když mám chuť na banány, že musíme na párty. Ale pravda je, že když chceš jít na párty, nikdy si nesmíš zapomenout banán."
,,Dobře, takže jdeme koupit banány?"
,,Přesně! A taky banánovou zmrzlinu a banánový koktejl."
,,Spokojený? Kolik jsi měl banánů."
,,Zváženo a sečteno," zamyslel se. ,,Říká se podtrženo ne? Nevadí! Asi deset, dvě zmrzliny a koktejl."
,,A já myslela, že máš jenom dvě srdce a ne i žaludky."

Doktor stál nad řídícím panelem a přemýšlel. Donna ho chvíli po očku pozorovala, ale nakonec se zeptala. ,,O čem přemýšlíš?"
,,O prostosti lidí," řekl.
Donna mu věnovala nechápavý pohled.
,,Stačí se už jen podívat na název vaší planety. Tak jednoduchý. Země. Není na něm nic zvláštního a přesto."
,,Máš takovéhle poetické chvilky často?"
,,Tobě to vadí? Tady vychvaluji krásu Země a tobě to vadí!"
,,Nevadí. Jenom je to prostě jen název. Země, hlína, hrouda. Není na tom nic poetickýho," řekla. ,,Takže, kam jedeme?"
,,Kam? Chtěl jsem to říct nějak poeticky, ale tak," mávl rukou. ,,Jedeme na tvou rodnou hroudu," řekl.

Damián umřel necelé dva roky po Antoniině zákroku. Nemoc, na chvíli obelstěná a přemožená ukradenou sílou, se vrátila v plné intenzitě a neúprosně ho plenila.
V Antonii se mísil pocit, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, s pocitem viny a výčitkami svědomí. Následkem toho u ní na krátkou dobu stoupla spotřeba alkoholu.
Albína měla ještě nějakou dobu rozkolísanou hladinu magie. Taky se zařekla, že už se nikdy nezamiluje.
Ostatní poškozené osoby neměly vážnější následky. Zřejmě proto, že Damiánovu vlivu byly vystaveny méně intenzivně a na kratší dobu. Každopádně žádná z nich nikdy nekontaktovala policii a případ tak nikdy nebyl oficiálně vyšetřován.

Ten ortel se nade mnou vznášel už dřív, nejasný, mlhavý. A teď je tady, později, než měl, dřív, než jsem čekala. Pořád nejsem připravená.
To druhé město.
Není mi úplně neznámé. Pořád jsou tam lidé blízcí mému srdci i duši, teď ještě víc než dřív. Má temná zákoutí i prosluněné parky a je tam hezky... Jenže není moje. Nekyne mi na uvítanou a přátelsky mě neobejme, je obrovské a plná lidí a já ujdu deset kroků a jsem ztracená.
Kalendář se na mě šklebí ze zdi a připomíná mi, že zbývá posledních pár příliš rychlých měsíců.
A já... nechci. Musím?

„Tati, určite ti postaviť tú loď prikázal vševediaci boh? To je predsa nezmysel. Spočítali sme s bratmi, že na zaplavenie celého sveta by bolo treba trikrát toľko vody, ako je vo všetkých moriach.“
„Boh to zvládne.“
„Ani zvieratá sa na loď nevojdú. Od každého druhu dva kusy. Vieš, koľko to váži? Loď to neunesie. Tiež musíme vziať slanovodné ryby sebou, lebo by to neprežili. Navyše každý z nás bude musieť uchovávať v sebe hromádku parazitov? Ani zaplácnuť komára nebudeme môcť. A kto bude čistiť klietky, kto to bude kŕmiť? A čím? Neunesie sa to. Niekto to proste nezvážil a nespočítal.“

Zvažoval jste účast ve výpravě dlouho?
Víte… dělo se to překotně, spousta rušivých vlivů… řekl bych, že jsem se rozhodl rychle.
Přinesla vám nějaký zisk?
Něco jsem si přivezl. Ale to není důležité… podstatnější je, co s vámi takové putování udělá. Jak ovlivní vás a všechno. Třeba domov se teď zdá menší, a zároveň o hodně větší, jestli mi rozumíte. A ti, s kterými jsem cestu sdílel – změnili mě. Možná, že i já jsem maličko změnil je.
Váhal byste, kdyby přišla podobná nabídka?
Další nebezpečí, útrapy a nepohodlí?
Ani na okamžik!
Děkuji za rozhovor, pane Pytlíku.

Třicet tři napsaných drabblů.
Tři tisíce tři sta slov.
Osm fandomů.
Kachničky, které jsem líná počítat. Ale je jich hodně, to jsem nečekala.
Přemohla jsem se napsat drama, luštila úděsnou zkratku, trhala si vlasy z nedostatku nápadů.
Ale přežila jsem.
Ani kamarádka mě kupodivu nezabila.
Dokonce jsem ani nezemřela na následky pádu pod stůl kvůli nezvladatelnému smíchu.
I když jsem si tam po prvním týdnu dala preventivně polštář.
Nevěřila jsem, že to uběhne tak rychle. Celý měsíc… třicet dní… krásných třicet dní plných sto slov.
A teď je konec.
Napsat poslední drabble pro tento rok.
A těšit se na příští.

„Herr Obersgruppenalchimist, tohle je naše poslední šance,“ vědecký důstojník stál v pozoru a za jeho zády finišovaly poslední přípravy.
„Ano,“ připustil a podíval se na nebe. Bylo jasné, bez mráčků.
I když bylo dávno po válce a po kapitulaci Říše, oni se nevzdali a na tento rituál se připravovali několik let.
„Kolegové, přátelé,“ zvedl hlas, aby ho všichni slyšeli, „tuto památnou noc vykonáme něco velkého, něco, co dokáže síla čistého, pravého germánského ducha. Zvážil jsem všechna rizika a sečetl klady. Bude to začátek, nebo náš konec.“
O dvě hodiny později vyvolali démona, který by bez nebeské intervence zničil celý svět.