DMD 2025

Rudé vyšívané boty byly jediný zásnubní dar. I prstýnek byl půjčený.
Byly tak okázale nádherné, že jí pastorva žena nazvala nevěstkou babylónskou.
Znovu je neobula.
Jejího manžela stály tři měsíční výplaty, týdny odříkání, poslední kus pole a nádeničení po nocích.
Našel je na stránce katalogu, kterou zbožný prodavač vytrhl. Ševci tak amorální nepřišly, ne za správnou cenu. I tak musel při práci zúročit každou svou zkušenost.
Za pět let je zabalila do kufru a odešla. V Saint Louis nikoho pohoršovat nebudou.
Pokaždé, když si je obouvala, uvědomila si, že i když její manžel za moc nestál, musel ji mít rád.

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

Před ním na pracovním stole přistála se zašustěním hromada modrého taftu.
"Je mi čtyřicet! Nemůžu si dovolit takový výstřih."
"Můžeš. Nemůžeš chodit na večírky v šedé vlně jako myška."
"Večírky?"
"Mí přátelé tě chtějí poznat."
"Já myslím," opřela se mezi záhyby látky, "že to teď na žádné velké cestování nebude."
"Děje se něco?"
Zčervenala a on ji vděčně přivinul k sobě.
"Kdyby to byla holčička..." začala.
"Určitě bude."
"Mohla by to být Polly?"
"Víš přece, že není způsob, jak ten dluh splatit."
"Pár zázraků už se nám přihodilo," namítla a vtiskla mu polibek do vlasů. Hned vedle jizvy po výstřelu.

"Ta tvoje maminka je tu už týden, nevíš jak ji dostat pryč?"
"Byla jsem zvyklá že u nás pobyla dlouhé hodiny nebo přes noc, ale vždy nám udělala aspoň bábovku nebo řízky. Jak oslavila šedesátiny, jakoby se něco změnilo."
"Bojí se něčeho? Kdyby to tu našla, možná by už k nám nepřijela. Ale nechtěl bych si pokazit rodinné vztahy."
Následující den přinesli myš na baterky, co vypadá jako živá a čekali na maminku.
"Á, do prdelé, vy tu máte myší? Já už jsem v životě nepřijedů," pištěla maminka.
"Jsi naše Myš dobré naděje."
Maminka se sbalila a už se neukázala.

Studio chce, aby kostýmy vynikly. Televize přechází na barevné vysílání, musí to stát za to!
Červená značí sílu a vášeň. Modrá intelekt a racionalitu. Zelená život a cestu k lepší budoucnosti. Šít se to bude z veluru – moderní materiál pro moderní show. Snad jenom hlavní hvězda by měla občas obléct bavlnu. Ta zase značí styk s tradicí.
Na setu se v neprodyšných uniformách všichni potí jako v sauně. Každý den se perou a prakticky před očima zmenšují (zatímco se hlavní hvězda rozšiřuje). Z živé zelené navíc zbyde jenom zavinovací tunika kapitána Kirka – limetkový velur se na obrazovkách zbarvil do žluta.

Přicházejí.
Překvapivé, kolik démonů se je vydalo hledat.
Tedy, Normana.
Ale asi to dávalo smysl.
Jsou všech možných profesí. Přijdou, zkontrolují situaci a zapojí se... do obrany?
Jeden ale ne. Jako by Normana očichával.
„Tenhle má zlato,“ povídá Rackovi.
„Nebyli jste tak blízko Zóny, aby se rozcinkal detektor, že ne?“
„No...“ nejistá odpověď.
Racek zkamení. Vytáhne krabičku a natáhne ruku.
„Půjčte mi to zlato.“
V krabičce to šramotí. Zlato putuje dovnitř.
„Myš je malá, Zóna ji ovlivní rychle.“
Zadržení dechu. Nákaza se sčítá. Neudělali smrtící chybu?
Veselé šramocení pokračuje bez přerušení. Démoni se uklidní.
Tak z Normana opravdu bude král.

Dospávám poslední obraz dubnového snu.
Jarní odpoledne posledního roku předposledního století druhého tisíciletí. Osmiletý Nikolaj si se sestrami hraje v parku. Když zpod lavičky vyběhne malá myška, děti ji pronásledují pohledy – a zatímco myška zmizí za keřem, jejich oči uváznou na nádherně vyklenuté duze.
„Podívej, mami,“ zavolá čtrnáctiletá Olga, „to je dobré znamení!“
Píše se poslední den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí a nejposlednější záchvěv mého snu má podobu žluté kachničky držící v zobáku kalendář s nápisem ZDRAVÍME ESTI VERU.
Brzy přijde půlnoc a s ní všední datum 1. 5. 2025.
Dobrý večer. Dobrý den!

Hana, Dana a Jana vyšly s rozzářenýma očima z Vladislavského sálu.
"Paní Vránová si tu medaili zaslouží," uznale řekla Hana.
"Stejně pořád nevím, co je to boj za demokracii a svobodu," přiznala Jana.
"Nový prezident je vážně milý. A udělat z tajného vládního krytu poštovní muzeum!"
"Víte, pan prezident je mi odněkud povědomý."
"Teda Dano, ty jsi ale tele. Vždyť je to ten americký špión!"
"Ale není. Vždyť špión byla taková šedá myš. A prezident je živel, protisocialistický živel."
"Náhodou, od toho, co přišel špión, se všechno zlepšilo."
"Dal nám naději."
"Hehe, to je legrační, byl šedá myš dobré naděje."

Píšu si drablík poslední
Na túře byla jsem, tak není polední
Naopak, půlnoc už se pomalu blíží
Na srdci maličko smutno mě tíží
Že už zase hoří ohně
Duben bude mi chybět hodně
V dubnu dobře je
Teď bude po něm
Až kliknu myší dobré naděje
Naděje, že duben zase se vrátí
Že nadšení z psaní se nevytratí
Že za rok se sejdeme
Bude to dříve, než-li se nadějem
Zase budem ve spěchu uveřejňovat svá malá díla
Když nápad náhle přijde, vrhat se na papír
Jako by nás posedla nějaká síla
Tak se loučím a klikám
Ale nejdu zatím nikam

Seděla ve vlaku a po cestě psala drabble
Nevěděla, jaký z toho budou ještě trable
Myslela, že nahradí ztracené téma
Kdyby tak její mozek nepletl si i blbá jména
Přinutil ji myslet si (ten mozek), že nenapsala téma jiné
Teď ji kvůli tomu bodík mine
Tak znavená napsala něco, co napsala už předtím, zcela zbytečně
Mozek za to, že ho budí, zmanipuloval ji netečně
Jasán, napiš třeba tohle, to ti chybí
Komentujícím se zbytečný drablík líbí
Tolik se snažila, aby to stihla
Jásala, že ztrátě bodu se vyhla
A k čemu?
Na mou věru
Jeden, aby se z toho posral