Moje články

Van Vren odmítá pokušení. Wries ne. On ho vychutnává.

Peníze, vliv, nesmrtelnost.

Labužnicky nasává jejich vůni. Ještě trochu okořenit, promíchat v kotlíku nad ohněm, povařit… výsledek bude dokonalý.

Zajetí Tobiáše ho nadchlo. Dlouhodobý pobyt na lodi paní Dao dokázal být monotónní. Přítomnost toho nevychovaného naivního Evropana byla osvěžující.

Pravidelné souboje se záhy staly oblíbenou zábavou celé posádky. Na sotva vyvinuté upíří mládě si nevedl špatně.

Postupně si ho začínal vážit. Jeho vysoce nastavený kodex cti byl zábavný. Zároveň také velmi omezující. Přesto…

Čekal, kdy se pokusí o útěk.

Doufal, že uspěje. A oni, s Van Vrenem, se vydají na lov.

Moc je jednoduchá. Stačí vyvolat v nepřátelích strach, aby nedokázali uvažovat racionálně. 

V tom klubu to fungovalo skvěle – křik, krev, zaskočená Agony a banda idiotů, co si myslela, že drží svět v hrsti.

Nemohli se mýlit víc. 

Byl v pokušení vše ukončit, okamžitě, definitivně. Ale to by bylo příliš snadné, příliš primitivní. Paní Dao měla dalekosáhlejší plány.

Peníze, vliv, nesmrtelnost. Když je máte, těžko vás něčím zlákat. Šance beztrestně zabíjet a mučit? Jistě, i tomu by dokázal odolat. Ale proč?

Jejich role byly dané. Wries moudře promlouval. On konal. Rychle. Efektivně.

Moc je návyková.
Ale on není feťák.
Je dealer.

Běželi bez oddechu. Byli skuruti, neznali únavu, neznali strach. Uglúk byl na svoji skupinu hrdý. Nesli svému pánovi kořist. Nemusel znát přesné plány. Co pán dělá, moudře dělá. Jistě tyhle neschopné tvory k něčemu využije. Snad jako návnadu, aby ulovil někoho důležitějšího.

Tušil, že nepřátelé se přibližují. Veliké množství nepřátel, mnohokrát více, než jeho vlastních druhů. 

Jeho skupina samotná by snadno unikla, ale ti mrňavci z Morie a z Mordoru je zdržovali. Báli se slunce. A ještě chtěli zpochybňovat jeho velení!

Ale on svého pána nezklame. Splní úkol.

Ať koňáci přijdou, postaví se jim. Jsou skuruti, výborně vycvičení a vyzbrojení.

„Víno ne, vodu. Budeme jednat dlouho,“ rozkázal.

Jeho velitelé nebyli spokojení. On je ale ignoroval. Místo toho se zájmem pozoroval dívku, kterou si vybral za služebnou.

Nalévala příliš opatrně, aby uvěřil, že se narodila mezi prasaty. Sice měla otrhané šaty, zavšivené vlasy a hrubé ruce, ale oči... ty zvažovaly, ukrývaly. 

Hlavně, děvče, nepracuj, pomyslel si. Práce člověka prozradí. Sedlák se ohne, služka sklopí zrak, písař se hrbí nad inkoustem. A ten, kdo hraje roli, se soustředí příliš.

Neřekl nic. Sloužila mu tiše, s dětskou pýchou, přesvědčená, že unikla pohledu mocných. Neunikla. Jen zatím neviděl důvod ji rozdrtit. Mohla být užitečná...

A potom, po všem chaosu měsíce dubna, se probudím s bilanční náladou. Nezapomněla jsem na některého padoucha, na kterého by zapomenuto být nemělo? Nu, to jistě záleží na úhlu pohledu. Kupříkladu Dirk bude usilovně tvrdit, že vynechání starosty Humpála je zcela neodpustitelné. S důrazem na slovo telné. On je ale tele, jak se všeobecně ví… 

Všimnu si ponožky povalující se vedle postele. Psala jsem letos po delší době i bonusy, musím se pochválit. Ovšem že zrovna ponožka profesora Snapea vzbudí takový povyk, to jsem nečekala.

Ještě zavřu oči. Když je znovu otevřu, ponožka tam už není. Přece nebyla doopravdy kouzelná?

Viděl se jako ruka, která zkrotí bouři. První chyba. Druhá, důležitější, byla, že se do té bouře zadíval příliš dlouho.

Palantír nelže; ovšem ukazuje tolik pravdy, kolik stačí k záhubě. Myslel si, že pána Temné věže sleduje, měří, obchází jako lovec. Ve skutečnosti ho každý pohled vedl blíž k hraně propasti. Hlas z Mordoru nebyl hlasem rozkazu. Byl trpělivý, lákal, sliboval. Nechal ho, ať si namlouvá, že vyjednává.

Ctižádost ho zradila. Upadl do léčky.

On zradil lidi, ty, které měl chránit a vést. 

Snad do poslední chvíle, kdy mu hlubokou ranou v krku unikl život, si neuvědomil, kde udělal chybu. 

Kurník páchl. Slepičí kvokání se mísilo s dechem muže na podlaze.

„Slyšíš je? Vědí, co jsou. K čemu slouží.“

Žádná odpověď.

Dřepl si, v ruce protáčel malý ostrý nožík. Reakce ho potěšila, jeho oblíbená hračka prudce ucukla a snažila se odplazit co nejdál.

„To je ten problém s tebou. Zapomněl jsi.“

Rozhodil po zemi hrst zrní. Slepice se vrhly vpřed, klovaly, rvaly se.

„Vidíš? Jednoduché. Hlad. Strach. Poslušnost. Já ti jen pomáhám najít, co jsi.“

„Jsem Theon Greyjoy. Můj otec je Balon Greyjoy, pán Železných ostrovů.“

Ramsay pokrčil rameny. Nevadilo mu, když oběť vzdorovala. Lámat je bylo… zajímavé a uspokojivé.

Měl to být celkem jednoduchý úkol. Zmocnit se Kamene mudrců. Můj pán by získal tělo a svoji dřívější sílu. Já bych se stal jeho nejvěrnějším a nejdůvěryhodnějším přívržencem. Budu mít moc. Moc moci!

Kdo by podezíral vystrašeného mladého koktajícího profesůrka? 

Jenže Potter si prostě nedá pokoj. On a ta vševědka Grangerová. Odporná mudlovská šmejdka. A pak samozřejmě věrný ocásek Weasley, z rodiny krvezrádců. Do všeho se musí plést.

„Sssselhal jsi. Opět jssssi zklamal moji důvěru.“

„Pane… já… ne, prosím, netrestejte mě.“

Nevyslyšel mé prosby. Marně jsem argumentoval. Měl vysoká očekávání a já je doposud nedokázal splnit.

Ale to se změní. 

Byl si jistý, že se tu skrývají minimálně dva. Prý doktoři a sestry zachraňující životy v první linii. To určitě! Komunisti a čínští špióni.

Odhalí je. Zrádci si zaslouží nejvyšší trest. On si zaslouží odměnu. Třeba… dobrého doktora, který by mu spravil vnitřnosti, poškozené neustálým polykáním jedů.

„Plukovníku, co vy tady?“ ozvalo se mu za zády, když listoval složkou Margaret Houlihanové.

Otočil se a vyskočil z okna.

„Určitě vám nic nechybí?“ tázal se ustaraně Henry Blake.

„Mám zlomenou ruku,“ řekl a nedbale praštil levicí o roh stolu. „Hledal jsem léky, ale žádné tu nemáte. Došlo vám i kafe!“ zakončil vyčítavě.

Vycítila jejich příchod dlouho před tím, než skutečně začali stoupat po schodišti. Jejich kroky byly sice lehčí než dupot skřetů, ale to ji nemohlo oklamat. 

Spokojeně zacvakala čelistmi.

Chutné čerstvé masíčko na dosah. A co víc, trocha vzrušení, narušení jednotvárnosti.

Součástí její dohody s Pánem věže bylo samozřejmě zajištění pravidelného přísunu potravy. Poslední dobou byly ale chody příliš fádní.

Bavilo ji číst různé pachy, zkoumat příměsi, vytvářet delikátní seskupení. 

Dříve měla ve spižírně uloženo často i deset kokonů, každý v jiném stadiu konzervace. Ráda je chodila očuchávat.

Teď se tam krčil jeden zbědovaný ohlodaný člověk. Nechutné.

Nicméně, hobitci se blíží.

Lancel si zaslouží odměnu, to bylo jisté. Jedno svědectví a oba mladí Tyrellové jsou na kraji propasti.

Margaery byla pro jeho plány perfektní volbou. Nebylo třeba ji nutit k pokání a podrobit ji veřejné pohaně jako královnu matku. Sama rychle pochopila, že její vyzývavé chování je nepřípustné. Kála se. Byla velmi přesvědčivá. Díky jejímu působení  se již brzy posunou dál, král svěří řádu ještě více moci.

Vše šlo nad očekávání dobře. Šlechtické rody Západozemí se nebudou stačit divit. Obyčejní lidé se chopí vlády a pomstí se za léta útlaku. To vše pod jeho vedením, pochopitelně. 

Nejvyšší vrabčák se spokojeně usmál. 

Byla spokojená, úkol splnila dokonale

V klášteře šlo vše snadno. Sestry viděly dámu na útěku, ušlechtilé způsoby, unavené oči, hedvábí vonící lepším světem. A Constance? Ta ji považovala za spojenkyni, protože slušné ženy prý poznají jedna druhou.

Což je jejich nejmilejší omyl.

Když jí podávala pohár, dívala se na ni s důvěrou, skoro s vděčností. Jak málo stačí, aby člověk vypadal vznešeně. Trocha elegance, pár tichých slov… vražda bez komplikací.

D´Artagnan udělal osudovou chybu. Zabít jeho milou představovalo jen první bod z pečlivě promyšleného plánu pomsty. Navíc, jako třešnička na dortu, jí za to byli vděční i její mocní spojenci.

Jedna chyba, jeden jediný pitomý omyl v úsudku a pyká celý život. To si nezasloužil. Co hůř, stáhl s sebou i svoji rodinu – ženu, kterou přísahal ochraňovat, i syna, dědice rodu.

Když se smrtící kletba odrazila od hlavy toho Potterovic spratka a poslala Temného pána do zapomnění, na Malfoy Manor se slavilo. Byl přece Halloween…

Když rodina mudlů plula vzduchem, smál se.

Když Temný pán znovu povstal, spěchal se mu poklonit. Musel.

Když zjistil, že za fiasko na Odboru záhad neponese trest jen on, ale i Draco, zoufal si.

Když Nagini pojídala Charity Burbageovou, tleskal.

Když skončila bitva, cítil prázdnotu.

Vítr byl studený, ale Kallor ho sotva vnímal.

Viděl jen ji. Stříbrná liška, dítě… žena…stvoření… s mocí, která neměla existovat. Takové věci vždy končily stejně. Říše hořely. Lidé umírali. Věděl, jak to bude pokračovat. Už to viděl… mnohokrát.

„Je čas,“ řekl tiše.

Whiskeyjack neustoupil.

Hlupák.

Kallor zaútočil bez váhání. Znal sílu svého protivníka. Znal i jeho slabost.

Meče řinčely. Krev stříkala.

Vlastně si ho vážil. Ale co je smrt jednoho smrtelníka ve srovnání s během světa?

Jeden život za tisíce. Vždy to tak bylo. Vždy to tak bude.

Ignoroval její výkřik.

Dějiny ho jednou pochopí.

A pokud ne — přežije je.

Loupat perníček se jim zachtělo, pacholkům nevycválaným. Ale to se přepočítali. Hezky do klece s nimi. Do úplňku času dost, krásně si je vykrmí a bude hostina. Mohla by pozvat kolegyni ze sousedního království, dlouho se neviděly.

„Nemám hlad,“ zavrtěl hlavou chlapec.

„Zeleninu byste neměla, milá paní?“ tázala se dívenka.

„Co to na mě zkoušíte? Perník vám najednou není dobrý?“ čílila se.

„A povíte nám k němu pohádku?“

„Tu o zlé ježibabě, která uvěznila hodné děti. Znáte ji?“

Začala jí z nich třeštit hlava. Dnešní mládež není, co bývala. 

Vážně zauvažovala, že je pustí a uklohní si zase kořínkovou polívku.

Celé dopoledne zoufale hledal klid, což je v tomto městě téměř nemožné. Uprchl před matkou, před zaměstnáním a před vulgárností života jako takovou. Uchýlil se do knihovny, kde mezi Boëthiem a traktátem o teologii konečně nalezl důstojné útočiště.

Brzy ho však vyrušili.

Nejprve hlídač, který měl podezření, že spí. Poté matka, která měla podezření, že se jí vyhýbá. Nakonec policista, který měl podezření prostě od přírody. Člověk dnes opravdu nemůže nic hledat, ani samotu, aby jeho vyšší mravní poslání nevzbudilo pronásledování. 

Dobrá, řekli si o to.

Je čas realizovat velkolepý plán. Ignácius se rozvážným krokem vydal do továrny Levyho kalhoty.

Až sejde se všech třicet padouchů na místě jednom, tu pikle strašidelné splétati začnou, konec světa plánujíce.

Však lidstvo není ztraceno ještě zcela, neb rozpory významné mohou se brzy projevit a jednotu padoušství narušit.

Čarodějové mezi nimi považují se za přirozené vůdce. Těžce ponesou zpochybňování své autority z úst podřadných tvorů.

Jest zde i kanibal, pečlivě si prohlížející možné večerní chody, jeho pohled zálibně se zaměří na růžovou ropuchu.

Nelidský program chladně kalkulovat bude, kterak všechny do složitého algoritmu zapojit a tak je zotročit.

Psaní drabblů před spaním mi nedělá dobře… pomyslím si, když se vzbudím, hlavu plnou padoušských myšlenek.

Mocní se ho báli. Ubozí ho začínali uctívat. Byl krutý a nemilosrdný. Byl zraněný, zmrzačený, roztříštěný, tisíce let se svíjející v neustávajících bolestech.

Byl nekonečně trpělivý. Pomalu splétal nitky, rozvážně budoval síť. Čas pro něho nehrál roli. Věděl, že druhou šanci nemusí dostat.

Někteří z jeho služebníků to nechápali, nebo spíš odmítali chápat. Rhulad, nyní zvaný Císař tisíce smrtí, měl hrát důležitou úlohu. 

Zpomal, chlapče, zašeptal Chromý bůh, sleduje, jak se Rhulad propadá stále hlouběji do víru šílenství.

Potřásl hlavou. Má plán. Pomstí se. Utrpení jednoho mladého ctižádostivce ho přece nemůže svést z cesty. K trpícímu bohu patří trpící lidé.

Zaujala ho? No ano. Mladá, ambiciózní, inteligentní. Zdvořilá, nesmělá.

Chtěl si hrát? Jistě. Byl tu zavřený už dlouho a i ta nejgeniálnější mysl se časem začne nudit a vyžaduje podněty zvnějšku.

Cítil šanci na útěk? Jak jinak. Díky promyšleným zabezpečovacím zařízením si nebyl jistý, kde přesně se vězení nachází, takže nevěděl, zda potřebuje spíš jeskyňářské vybavení nebo padák. Ale toužil odsud uniknout.

Byl ochoten jí ublížit? Nu, doufal, že takto otázka nestojí.

Měl plán? Ne. Měl tucet různých plánů a variant. Byl připraven. Tuhle šanci musí využít.

Co si přál? Zaprvé, osvobodit se. Zadruhé, pomstít se Chiltonovi. Pak se uvidí…

Konečně! Konečně ho přesvědčil. Vyrazí do světa a podrobí si ho. Pro vyšší dobro.

Gellert usínal s úsměvem na rtech. Zítřek bude velký den. Začnou uskutečňovat své sny. Oni dva spolu, budou neporazitelní.

O den později byl na cestě sám.

Hlupačka, musela se mezi ně plést? Její smrt všechno zkazila. Jistě, dokáže své cíle naplnit i sám… ale zvykl si na dlouhé hovory s Albusem.

Zvláštní, jak někdo tak bezvýznamný dokáže zasáhnout do osudů dvou nejmocnějších kouzelníků, pomyslel si, když opouštěl Godrikův důl.

Aspoň se nebude muset o moc a slávu dělit. Dokáže vše, co si usmyslí. Světe, třes se!

Byla jeho! Měli takový hezký vztah. Pohodlný, výhodný. Výhodný samozřejmě hlavně pro něho.

Jak mohla? Prý – Donald je plukovník a je taaaaak silný. To určitě. Tupá armádní guma.

Byl si jistý, že Margaret ublíží. To si nezasloužila. Musel ji chránit. Je chudinka naivní a důvěřivá.

Jeho blonďaté sluníčko. Každou chvíli se zraní. Nevyzná se ve velkém světě. 

Ovšem má jeho. Postará se o ni. Donalda odstraní. Sejde z očí, sejde z mysli. Jejich krásná idylka bude pokračovat.

Začal plánovat velkolepý zločin. Zasnil se. Možná by stačilo ho pořádně ztrapnit.

Další den smutně sledoval, jak jeho Margaret líbá toho odporného panáka.

„Vánoce! Spousta dárků. Třeba mi někdo konečně věnuje správně teplé ponožky,“ zasní se Dumbledore, mávne hůlkou a odzdobí místnost nápisem Padouši všech fandomů spojte se.

Další čtyři osoby po sobě nejistě pomrkávají. 

„Jsem Angelika, Markýza andělů, žádný padouch!“ dupne vztekle nožkou.

„Myslel jsem, že jsem svou smrtí chybu napravil…“ pronese smutně Boromir.

„Nemám problém si zahrát zlouna… Geraltovi i Yennefer občas jistě piju krev vydatně,“ ušklíbne se Ciri, „důrazně ale odmítám být v nějakém náhradním výběru!“

„Měla v žilách proradnou krev Lannisterů…“ pokrčila rameny Ellaria, jakoby to vše vysvětlovalo..

„Pojďte slavit,“ vybídl je poněkud netrpělivě Albus, na roli padoucha zvyklý.

Vrátil se. Ne jako ztracený syn. Jako dobyvatel. Vezme si, co mu patří právem silnějšího.

Vítr kvílel. Prkna visutého mostu vrzala.

Čekal. Uměl být nekonečně trpělivý. Věděl, že se dočká.

Osamělá postava na druhé straně. Blíží se. Ještě nic netuší.

Blesk rozčísl svět na dvě části. I počasí bylo na jeho straně.

„Otče,“ usmál se dravčím úsměvem.

Vteřina zmatku. Radost z návratu ihned přehlušená obavami.

„Je čas,“ pokývl a vykročil.

Couval, snažil se dostat zpět na pevnou zem. Bláhový stařec.

Padal…

„Král je mrtev,“ pokývl Euron spokojeně. „Těšte se na nového krále!“

Ďábelský smích, vrzání prken, bouře. 

Osamělá postava odchází.

„Kolikrát to mám napsat?“ zeptal se Potter rezignovaně.

„Tolikrát, aby se zpráva vryla,“ odpověděla a usmála se… vtipu, který dokázala ocenit jen ona.

Zatímco ten sebestředný prolhaný šmejd zjišťoval, že všechno mu neprojde, spokojeně kalkulovala.

Může se spolehnout na většinu zmijozelských. Snape sice nespolupracuje tak horlivě, jak předpokládala (udělala si poznámku - prověřit jeho pohnutky), ovšem skutečným vládcem koleje je nepochybně mladý Malfoy. A ten je její.

Všechno se vyvíjí nad očekávání příznivě. Příští rok bude jasnou adeptkou na post ředitelky Bradavic. A potom? Nebylo běžné, že by se ředitel školy stal ministrem kouzel, ale nebylo to nemožné.

Trochu se přepočítala.

Myslela si o sobě, že se dokáže ovládat, ale po té větě sebou trhla.

Říkají, že bude žít…

To přece není možné. Nesmí. Jestli se probudí… a promluví, je ztracena.

Radši zemřít, než žít jako mrzák, pronesl Jaime, ale nezdálo se jí, že by dostatečně chápal vážnost situace.

Tyrion se tvářil pobaveně. Mrňavý zvrhlík. Mohl snad něco tušit? A pokud ano, promluvil by? Samozřejmě si nedělala iluze, jí by ublížil více než ochotně… ale tímto by ohrozil i Jaimeho.

Soustřeď se na podstatné, napomenula se. Chlapec musí zemřít. Čím dřív, tím líp.

Měla dokonalý plán. Nebylo její chybou, že nedopadl…

Čekal dlouho, čekal trpělivě. Dočkal se! 

Samozřejmě, měl řadu dalších, které ho slepě poslouchaly a obdivovaly. Bezduché loutky. Pohrdal jimi. Tato byla jiná. Jistě, zlomí ji, jako všechny ostatní. Už nebude výjimečná. Jen další epizodní postava ve hře, kterou s nimi potřeboval hrát.

Bidithal se zlověstně usmál. Karsa i Heborik byli pryč, nikdo ji nechránil.

Nejprve vzdorovala, ale rychle se poddala a jen tiše fňukala, když pomalu řezal. 

Musí to být, šeptal. Bohyně netvoří, pouze ničí. Máš být poctěna, že si tě vybrala.

Uvědomoval si, že jeho kroky neřídí Bohyně apokalypsy, ale jiný bůh? Trpící bůh? Ospravedlňovalo by ho to?

Hnusný, smradlavý…člověk. Ubožák, tak neschopný a přitom arogantní.

Bez obav, jednu holku ještě zvládnem.

To určitě. Trinity jeho „pečlivě vycvičené muže“ rozmlátila na kaši a ani se nezapotila. 

Co hůř, unikla i jim. Když se nad tím zamyslel zpětně, uvědomil si, že to byl okamžik, který vedl až sem.

Teď ale všechno skončí. Zlikviduje Nea a celé hnutí odporu se zhroutí jako domeček z karet. Zlomit Morphea bylo báječné. Zničit Nea bude ještě lepší. Neměl sem lézt, pitomec. Myslí si, že je něco víc. Výjimečný, snad dokonce vyvolený. Kecy, měl jen štěstí. 

Agent Smith se ďábelsky usmál a rozběhl se…

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

„Ahoj, já jsem Ciri.“
„Sheldon Cooper. Doktor fyziky. Specializuji se na teoretickou fyziku, ale momentálně se věnuji teorii strun. Nevíš, co to je, že?“
„Ne,“ přizná klidně. „Ale umím otevřít portál mezi světy a projet jím na koni.“
„Jsem alergický na koňskou srst. Předpokládám nicméně, že tvůj kůň se nachází v jiném prostoročasu, takže by to nemělo představovat problém.“
„Taky bych řekla. Už proto, že my dva už se nejspíš nikdy neuvidíme,“ odvětila tónem, z kterého vyskakovalo slovo „naštěstí“, a chystala se odejít.
„Moment,“ ohradil se. „Speed dating má jasně daná pravidla, která je třeba dodržovat. Mám ještě tři otázky.“

„Představ si, Geralt dokáže zabít chiméru! Tři hlavy, křídla jako netopýr, ocas jak lodní lano! A já to celé zhudebnil ve strhující baladě,“ chvástá se Marigold.
„Chiméra… Vidina, která svádí poetickou mysl do propasti touhy. Přelud nedostižného ideálu. Angelika a její láska ke mně…“ zasní se básník Špína.
„Myslím, že jsi to nepochopil,“ ušklíbl se Marigold. „Ta přeludná chiméra mi málem ukousla hlavu.“
„Angelika umí vystrčit zoubky, pravda. Ale tak nebezpečná není…“
„Chiméry mého světa smrdí a zabíjí! Jedině zaklínači je dokáží zlikvidovat. Jenže zaklínačů ubývá…“
„Tvoje chiméra žere lidi. Moje chiméra žere duši. To je vlastně horší…“ povzdychne si.

„Takže ty jsi pirát?“ ujišťuje se Old Shatterhand.
„No… teď už asi jo,“ odpoví Will a nervózně žmoulá klobouk. „Ale z donucení! Býval jsem kovář. Jenže unesli Elisabeth a já se musel spojit s Jackem, abych ji zachránil…“
„Elisabeth je tvoje dívka?“
„To ani tak úplně ne. Teda, já bych rád, ale vlastně nevím, jestli si vůbec všimla, že existuju,“ chrlí ze sebe.
„Jistěže všimla. Je to žena, ty mají dar vidět všemožné věci,“ uklidňuje ho a připadá si zkušeně a důležitě.
„Tak já jí to řeknu!“ řekne Will, co nejodhodlaněji dokáže.
„Držím ti palce, greenhorne,“ usměje se Old Shatterhand.

„Takže mušketýr je něco jako hodně dobrej voják, jo?“ ujišťoval se Křovák.
„Přesně tak!“ přisvědčil d'Artagnan hrdě. „Chci chránit krále a Francii. A hlavně… být víc, než jen nikdo.“
„Chlapče, věř mi, bejt nikdo má svý výhody. Nikdo tě neposílá na smrt. Teda… většinou,“ upřesnil v náhlém záchvatu pravdomluvnosti.
„Radši zemřít jako hrdina, než žít nudný život!“
„Hm… já se snažil držet stranou. Křovák, chápeš? Křoví, skrytý. Stejně jsem obvykle skončil v první linii. Asi že mě bavilo si hrát s práskavkama,“ zašklebí se nostalgicky.
„Nebo proto, že křoví v pravou chvíli vyroste a padne, aby ostatní přežili,“ navrhne d'Artagnan.

„Když lidi mluví o zázracích, většinou myslí něco mimořádnýho. Andělé na obloze. Vítězství dobra. Vítězství Kudleyských kanonýrů v lize,“ ušklíbl se Sirius. „Pro mě je opravdový zázrak, že jsem se jedné temné noci dostal z Azkabanu.“
„Myslel bych, že jako kouzelník budeš mít ty zázraky takové… zázračnější…“ rozhodil Doyle ruce. „U nás je všechno jednodušší. Když se tvůj parťák postaví do cesty střele, která by tě trefila do hlavy, a sám se nechá zmrzačit, máš chuť se smát a brečet zároveň.“
„Mít přátele, kterým můžeš věřit, to je ten největší dar,“ doplní Sirius.
„Nepřeháníme trochu úroveň patosu?“
„Zázraky se dějí…“

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“

„Mocný jsi, cizinče, to ti uznám. Ale cítím zvláštní podtón. Nemáš v sobě čistotu staré krve.“
„Zlá krev, říkají. Ale přežila… a naučila ssse ohýbat sssmrt,“ syčí Voldemort s úšklebkem v hadí tváři.
„Smrt není podstatná. Podstatná je absolutní kontrola. Podrobení vůle. Jeden prsten vládne všem!“ duní Sauronův hlas z hlubin brnění.
„Další prsssteny jsssi musssel rozdat služebníkům. Já sssi vyssstačil sss kletbou.“
„Jistě, tvá kouzla jsou působivá. Ale těch pár Smrtijedů? Co zmůžou ve srovnání s mou armádou skřetů?“
„Nepotřebuji armádu. Jen hrssstka je těch, kdo ssse mi odváží vzdorovat.“

Časssss, tedy… čas ukáže, jak hodně se oba mýlili.

„Škrábeš se,“ konstatovala Margaret a poněkud znepokojeně si prohlížela mladší, blonďatější, prsatější verzi sebe sama.
„Včera byl úplněk…“ odpověděla Angua automaticky, ale uvědomila si, že by to měla vysvětlit. „Jsem vlkodlačice. Můžu se přeměnit kdykoli, což je ve službě u Noční hlídky praktické. Ale o úplňku se přeměnit musím. To pak přejímám i vlčí návyky. Teď mám třeba utkvělý pocit, že mě koušou blechy…“
„Jak vypadáš ve své zvířecí podobě?“ vypadlo z Margaret, když si v hlavě přeskládala tucet otázek, na které by se chtěla zeptat.
„Vrumf!“ složila jí Angua přátelsky hlavu do klína.

Obě se cítily úplně v pohodě.

„Ty máš vážně draky?“ vykulil Hagrid oči.
„Ano,“ řekla Daenerys s patřičnou pýchou. „Vylíhla jsem je z kamenných vajec. Byla jsem přesvědčená, že jsou mrtvá… ale ukázalo se, že draci se rodí z ohně. A krve…“
„Fíha. Já svoje vejce sháněl strašně dlouho. Pak se narodil Norbert… teda vlastně Norberta, ale to se zjistilo až pak,“ poškrábal se ve vousech a přemýšlel, jestli příběh moc nekomplikuje.
„Já ta svoje dostala jako svatební dar. A kde je vlastně Norberta teď?“ zeptala se zvědavě, najednou znovu mladinká a nevinná.
„Musel jsem ji dát pryč…“ posmutněl Hagrid.
„Já se svých dětí nikdy nevzdám!“

„Chtěli mi ho vzít. Ale on je můj. Můj milášek!“
„Zlatý prsten?“ ujistila se Nšo-či a nevěřícně hleděla na pokrouceného tvora, jen stěží připomínajícího lidskou bytost.
„Je překrásný. A je jenom můj! Ani ty mi ho nevezmeš!“ zaprskal Glum a zle se na ni zamračil.
„Nestojím o zlato,“ potřásla hlavou. „Po čem mé srdce touží, se nedá koupit…“
„Lhářka. Falešnice! Snaží se nás oklamat…“ drmolil a zbožně hleděl na ten kousek kovu.
„Jsem zamilovaná,“ přiznala poprvé nahlas, „jenže on… je pro mě nedostižný.“
„Láska… fuj. K ničemu. Milášek je přítel, je všechno.“

Byl odporný. Zároveň ji však zvláštním způsobem dojímal.

„Zradili mě… a bolí to víc, než bych čekal,“ řekl Jan, kdysi zvaný pan Mluvčí, který se teprve před pár dny zachránil z hlubin Pekla.
„Věřil jsi svým přátelům? Naivní,“ ucedil Severus.
„Tobě se to nikdy nestalo?“ přeměřil si ho náhle jasným pohledem.
„Jednou…“ odpověděl, jakoby proti své vůli. „Ale to už je dávno a není to vůbec zajímavé. Spíš mi řekni, co to máš za kosmickou obuv?“
„Díky těmhle botkám jsem se zachránil,“ usmál se nostalgicky a pak s nepěkným úšklebkem dodal: „No, meč tomu taky trochu pomohl…“
„Ani meč není zajímavý. Ty boty vypadají magicky.“
„Magicky či roboticky?“

„Pokoj s tebou, poutníku. Tvá chůze je lehká jako vítr a tvůj pohled hluboký jako poušť po dešti.“
„A s tebou, moudrý muži,“ odvětil Elrond a překvapeně se zadíval na svého společníka. „Řekni, jsi duch prastarých věků, nebo jen velmi starý člověk?“
„Řekněme, že jsem něco jako lidská fosílie. Ale stále mluvím, dýchám. Musím. Ještě jsem Vinnetoua nenaučil vše, co potřebuje znát,“ povzdechne si Klekí Petra.
„Vinnetou je tvůj syn?“
„Jako by byl.“
„S dětmi jsou jen starosti,“ zamračil se Elrond. „I s těmi, které již po světě kráčí téměř tři tisíce let.“
„Musíš jim dát volnost… v pravý čas…“