Ne vězení, jsem to já

Kolikrát jsem si říkala, že bez téhle přízemní hloupé hříšné schránky by to bylo snazší. Tolikrát ponížena, zneuctěna, uražena, zraněna, tolik jizev a ran. Považovala jsem svoje tělo za vězení.
Věřím v těla z mrtvých vzkříšení. Ne duše z mrtvých vzkříšení.
Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Jak obrovský je to dar. Že sestupuješ a právě skrze lidské tělo přicházíš. Je to chrám, ve kterém se se mnou setkáváš a jsi mi blízko.
Zbořte tento chrám a za tři dny ho postavím.
Tělo je hrobem duše? Už si to nemyslím. Je to můj celoživotní příbytek, to nejcennější, co mám.