Srdeční masáž II

Nad hlavou jí proplouvá měsíc. Má bílou barvu vypasené ponravy. Loukou se plazí chlad. Ovíjí dívku, zalézá do rukávů starého vaťáku. Všude je mrtvé ticho. Pak zapraskají větve.

Kristina sedí uprostřed tábora, zády se opírá o stožár. Třese se. Od úst jí stoupá pára. Ve vytřeštěných očích se odráží nehybné siluety stanů. Křečovitě svírá baterku. Nemá odvahu rozsvítit. Světlo přitahuje stíny. Ve tmě je neviditelná.

Nesnáší noční hlídky. Nenávidí svůj strach.
Něco pípne. Srdce jí vyletí až do krku.
Skloní se nad hodinky. Půl třetí.
„Neblbni, Kristo,“ přesvědčuje sama sebe, „teď už se nemusíš bát!“
Narovná záda a zdvihne hlavu.