Jmenovkyně

Ta podoba. To říkali všichni, kdo měli možnost spatřit portrét tmavovlasé ženy, kterou nikdy nepoznala. Ty vlasy, ty oči. Dokonce i jméno. Strýc jeho prvorozeného se v tom faktu obzvlášť vyžíval.
Poprvé ji to ranilo. Podruhé naštvalo. Po čase jí to začalo být trochu trapné. Nakonec se tomu naučila smát. Nic jiného jí nezbývalo.
Možná by si to tolik nebrala, kdyby šlo o podobu nesoucí se v rodině. Tetu, babičku, sestřenici... I toho strýčka nebo dědečka by snesla – určitě byli fešáci, snad ne moc chlupatí.
Kdyby ji tak přirovnávali ke komukoliv jinému... jen ne k jeho dávno mrtvé první ženě.