Na procházce

Nasával vůni hlíny, která voněla po dešti. Do toho mu zpíval mírně rozvodněný potok. Jeho zrak poutala svěží zeleň nových listů bříz, obdivoval stříbřitě šedou barvu hladké kůry buků. Tvář mu polaskal hrozen květů bílého šeříku. Sehnul se, aby pohladil sametový list rostliny. Rozplýval se nad nádherou rozkvetlých šípkových růží a ocenil jednoduchost květu nifredilu.
Pokoušel se obsáhnout to, co stvořila umělkyně příroda a nedíval se, kam jej vedou jeho kroky. Roklinkou se rozezněl táhlý vysoký tón, který vyjadřoval velkou bolest a křivdu. Lindir se ztěžka opřel o starou pumpu, do které vrazil a proklínal ji, sebe i celý svět.