Na rozloučenou

Už je tady zas ten kousek nebe, kde platí, že smlouvy by se měly dodržovat. Při psaní biografie cítil se býti v cizí kůži. „Velení nech na mě!“ poručila mu proto ta, jež byla obdařena dokonalým tvarem. Na cestách je nezbytně nutné zachovat hlavně klid, protože jinak skončíte vtipně s kudlou v zádech. Umění pro umění provozuje punková nutrie jsouc vaší spřízněnou duší, zatímco malí a oškliví vám naordinují dietu. Říše pořádá popravy pampelišek, zatímco nad zpovědnicí se olověné kruhy rozplývají ve vzduchu. Hemžení a pábení je života běh, ale kdosi o nás ví. Cesta pravé ženy neobejde se bez nejedné transakce, při níž potřebuje více strýce nežli přizdisráče, protože platí presumpce viny. Vejce podlehlo volání přírody, neb usoudilo, že je lepší býti mrtvý než ženatý, a odkoulelo se. Proč tam však stojí tamta pumpa? Sněz mě, řekl jí za poslední stránkou.
Už nám skončil zas
ten přenádherný čas,
čas pohádek a psaní
a čas nervování,
čas, co strašně rychle běží,
jako když ho stopky měří.
Zavařené závity
dělaj na nás „Ty ty ty!“
Autor si však pokoj nedá
stále inspiraci hledá.
Až za rok zahouká sova
snad se tady sejdem znova!
Takže pac a pusu, vážení a milí spoludrabblící!