Stojí mimo mou letošní sérii.
Varování: Obsahuje popisy emočního a fyzického týrání.
Abyste je nezahlédli omylem, je drabble vloženo neviditelně. Pokud si je chcete přečíst, natáhněte jeho tělo myší do bloku nebo rovnou hoďte Ctrl A.
Závěrečná poznámka je bezpečná, jenom tak trochu spoiler.
„Nikdo tě nebude mít rád jako my!"
„Ručíš mi za to, že tu bude pořádek."
– „Jaktože jsou všude odstřižky? A neber sestřičce nůžky!"
Otec sedící obkročmo na osmiletém hrudníku. Marně se snažím nadechnout.
„Koukej se uklidnit, jinak tě nepustím!"
Kopance do obličeje. Matka nosí korkové pantofle. „Přiznej se, co bereš!"
Nedokážu si nic vymyslet, takže to ještě schytám.
„Nemůžu docentku sehnat, aby mi dala termín."
„Nikdy tě nevidíme se učit! Jestli tu zkoušku nebudeš mít do středy složenou, letíš z domu!"
Za oknem mínus patnáct.
Vstoupím do předsíně a zamknu za sebou. Jsem tu sama. Můj byt.
Ta největší výhra.
---
Nemohl by ten narativ, jak je dětství šťastné a bezstarostné životní období, už konečně jednou chcípnout?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
I tak se to dá napsat. A máš
Profesor
I tak se to dá napsat. A máš v mnoha přípaadech pravdu.
děti nejsou ušetřené děsných
Aries
děti nejsou ušetřené děsných věcí, jen protože jsou to děti. Někdy tím hůř pro ně
Dětství by mělo být šťastný a
nettiex
Dětství by mělo být šťastný a bezstarostný. A obloha má být modrá - ale kolikrát když vzhlédnu, vidím místo toho bílo, šedo nebo černo.
Drsný. Ale těší mě ten světlejší konec.
Oni si to všichni moc malují.
Layla TB
Oni si to všichni moc malují. Tohle bylo děsně silné.
Přála bych si, aby to tak nebylo. Proto nahlas možná přemalováváme tu ošklivou omítku paměti bílou.
Jejda.
Faob
Trochu přísní rodiče. Téma uchopeno dobře. Jako bychom my staří v záchvatu nostalgie zapomínali na některá nepopiratelná vítězství dospělosti.
Narativ jen tak nechcípne, to
Umeko
Narativ jen tak nechcípne, to by dost lidem asi hráblo.
Máš pravdu, cena za dospělost je i to, že předtím člověk musí být dítě. A bohužel někdy i takhle hnusně.
Asi si nerozumíme tak docela,
Sothis Blue
tohle není o ceně za dospělost.
I tohle v životě vnímám okolo
mamut
I tohle v životě vnímám okolo sebe, bohužel.
Co dodat.
Objímajík
Erys
Objímajík
Ale ten narativ asi jen tak nezmizí, protože většina dětství (grrr, nejednoznačná čeština: míněno většina všech dětství, nikoliv většina dětství jednoho člověka) je šťastná a bezstarostná, minimálně optikou pozdějšího života. Myslím (nebo doufám). Dokonce i ty děti v chudé Africe, o kterých se občas mluví, mají v mnoha směrech v dětství méně starostí než jako dospělí. Celkově je to podobné, jako že dívky jsou slabší než chlapci nebo že mámy mají rády své děti. Občas se to rozbije (a někdy by se sakra hodilo vědět, že se to rozbilo), ale většinou to tak je, a asi by byla škoda ten fakt smývat ze světa.
To si nemyslím,
Sothis Blue
jasně, že spousta ,,typických" dětských starostí připadá dospělým malicherná, ale ony podle mě nejsou - to jenom ten dospělák už má tohle vyřešené. To, jak často se starosti dítěte jen tak odmávnou jako bezpředmětné, naopak považuju za určitý druh diskriminace.
,,Děti v chudé Africe" bych si bez specifikace konkrétní oblasti odpustila. A s ní vlastně taky, aspoň já - o Africe vím strašlivě málo.
V odhadu toho, jak je špatné zacházení s dětmi rozšířené, se taky lišíme, ale data teda nemám a i ta, která jsem kdysi kdesi viděla, byla celkem historická (spodní hranice vzorku byli zhruba moji vrstevníci).
Ne že bych o problematice
Erys
Ne že bych o problematice Afriky věděla nějak moc, ale z toho mála, co vím, jsem ten pocit měla. Tak či tak, to neměla být nosná myšlenka.
Nechtěla bych říkat (a doufám, že jsem neříkala), že všechny dětské starosti jsou malicherné. Některé určitě jsou, ale většina není, a to ani zpětně (ač dnes už by nám to jako malichernost připadalo, dobře chápeme, že tehdy to pro nás bylo důležité). Přijde mi ale, aspoň co tak můžu pozorovat, že děti starost prostě řeší, dokud je pálí, zatímco dospělí mají tendenci se ke starostem a svým rozhodnutím neustále vracet, znovu je zvažovat, případně dopředu vymýšlet spoustu možných scénářů, prostě že jejich starost je zasahuje po mnohem delší dobu. Nechtěla bych tedy spadnout do nějakých stereotypů a předsudků, ale mám pocit, že děti dokáží víc žít okamžikem. To rozhodně neznamená, že by si nedokázaly věcí cenit nebo že by si neuvědomovaly nebezpečí či nepohodu; navíc někdy se starost vůbec nemusí vyřešit rychle (příkladem za vše budiž větší neshody mezi rodiči).
Data k rozšířenosti špatného zacházení také nemám, a je pravda, že má pozorování budou nutně zkreslená. Vycházím z hodně povrchní zkušenosti ve škole a podstatně hlubší zkušenosti z organizované práce s dětmi (kam se ale děti z fungujících rodin dostanou s podstatně větší pravděpodobností než děti, které by potřebovaly pomoc). A to jsme i tak dávali jeden podnět na sociálku, a jedna situace se vyřešila bez toho.
Možná je v tom i trocha směsky naděje, zoufalství a lásky k životu: kdyby nebylo dětství alespoň tak šťastné a spokojené jako zbytek života, proč nutit další tvorečky ho prožívat?
Ufff...
kopapaka
Ufff...
I tak to někdy bývá...
Tohle je taková věc, ke které
Esclarte
Tohle je taková věc, ke které mi v podstatě jakýkoli komentář z mé strany připadá strašně hloupý a prázdný. Proto ho nenapíšu.
Ale se závěrem celkem souhlasím. Z blbejch klišé by se občas jeden zjevil.