Píseň dávného času

"Zatančíme si?"
John vklouzne na prázdnou židli vedle mě. Vypadá pořád stejně, nemusím se na něj ani podívat, abych to zjistila. Bar je poloprázdný a páchne nemytými těly.
"Ne."
"Stále stejně milá," zasměje se. "Připomeň mi... jak dlouho už jsme se neviděli?"
"Třicet let," odpovím po chvíli ticha.
"A přesto si se mnou nezatančíš? Alespoň jednou?"
Myslím na toho, kterého jsem ztratila a hruď se mi bolestivě sevře. Dneska je to... příliš mnoho let od doby, kdy jsem ho viděla naposledy.
"Nejdřív mi zazpívej," vyzvu ho.
"A co?" zeptá se.
Se slovy: "Až to zjistíš, přijď," se zvednu a odejdu.