Let anděla

Cítila, že letí. Ten pocit byl tak reálný, plný svistotu, tmavěmodrých záblesků a lesklého peří. Měla roztažená křídla a sebemenší pohnutí svalů měnilo její let ve výkruty a vývrtky. Letěla nad zemí, ulicemi prázdného nočního města a v dálce slyšela skomírající zvuk policejní sirény. Letěla a nikdo ji nemohl zastavit. Její svobodný pád…
Vždyť neletí, padá! Padá houstnoucí tmou a křídla se jí lámou tlakem okolního vzduchu. Svaly napnuté v bezmocné křeči. Cítí ruce svázané za zády, v puse chuť vlastní krve a zvratků.
„Vstávej čubko! Neboj, nemáš to za sebou. Musíme si spolu ještě pohrát. Rudánek ještě nemá dost.“