Fandom: Originální
Poznámka: Konce světa mají takovou zvláštní poetiku.
Svět se třásl.
Justinián si vykasal černou kutnu a vylezl po žebříku na kostelní věž.
Byla tam – mladá žena v bílých šatech. Stála přímo proti krvavému Slunci. Vzduch byl silně cítit kouřem.
Stiskl křížek a začal odříkávat modlitbu za ztracené duše.
Svět se rozpadal. Zvon naříkal.
Podala mu beze slova ruku. Nevěděl, kde se tam vzala, ale vypadala vyděšeně.
Poprvé od vysvěcení cítil, jak se ho zmocňuje touha. Její ruka tak hřála.
„Proč jsi mě opustil?“ zašeptal do nehybného vzduchu.
Přitáhl jí k sobě a políbil jí. Její rty byli tak sladké… Tak horké…
A kolem nich se zhroutil svět.
Ne, 2011-04-24 07:10 — Rebelka
Strašně se mi líbí ten
Strašně se mi líbí ten poetický styl. A ty obraty... *malá rozpuštěná češtinářská loužička*
Ne, 2011-04-24 07:11 — Rebelka
A ještě: jo, konce světa jsou
A ještě: jo, konce světa jsou vážně dokonalý ;o)
So, 2011-04-23 11:19 — Smrtijedka
Krásně obrazné.
Krásně obrazné.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit