Horší než smrt

Zuzana si téměř okamžitě zamilovala Dorotčiny děti a moc ráda pomáhala Dorotce s prací. Došlo jí, že po letech na válečných polích je tohle život, který by chtěla. Chalupa, dům, děti. Jenže děti mít nemůže.
„I třeba budeš, uvidíš,“ povzbuzovala ji Dorota, když se jí Zuzana svěřila.
„Když mi bylo osm, násilím si mě vzal jeden Šváb. Přežila jsem, ale lůno mám mrtvé.“
„Zasloužil by zabít!“ vzkřikla Dorota, od rány jako vždy.
„Potkala jsem ho, za pár let později v severních Němcích. Dýchal, ale údů neměl a oči mu kloval krkavec,“ kontrovala Zuzana chladně, „válka pro něj byla horším trestem.“