V kurníku

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.

“Ssschováváš ssse tu?”

Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.

“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”

“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”

Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.

“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”

Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.