S dobrými úmysly

Vaječné skořápky pukaly jedna za druhou. Metoděj ztuhnul. Stál a bez hnutí zíral mezi nahé krmící se červy. Hemžili se listovím. Žrali a za nimi zůstávalo prázdno.

„Přestaň,” zahřmělo zahradou. „Nedělej to!”

Malvína uskočila a schovala ruku za zády.

„Nemůžeš,” Metoděj se svíjel jako červ. „Nesmíš!”

„Proč?”

Třásl se. Tvář měl bledou, rysy zkroucené bolestí. Zvrátil hlavu a zadíval se do noci.  Do očí mu zasvítily hvězdy.

„Bez vzpomínek nebudu nic!”

Di, Vo, Ké rozrazily vzduch. Vymlácenými skly do zahrady vletěly ostatní můry. Zaútočily.

Sny s vřískotem padaly Malvíně do vlasů. Zakryla si tvář.

„Pro tebe už nehnu ani řasou!”