11. Tramtadadá!

Středa se nesla dost v ponurém duchu. Růža dojela ráno z noční pěkně ztahaná a zpráva o násilné smrti starého pana Vaňáska ji rozbrečela. Doktor celý den nervózně čekal, kdy ho dorazí vyslechnout ty policajti. Ale nedorazili.
Poslal Růžu dospat, co to šlo nejdřív, a objel i ty návštěvy, který by normálně nechal jí.
Když kolem šesté dojížděl zpátky, uviděl, jak od vlakového nádraží v Dolánkách pochoduje pan Kodeš s Ládíkem. Ládík měl na sobě jen trenýrky. Vesele si vykračovali a něco prozpěvovali, doktor zachytil jen: „Tramtadadá!“ vyzpěvované Kodešem a s drobným zpožděním hlasitě opakované rozjařeným Ládíkem. Musela je slyšet celá vesnice.
Z auta vylezl, když dvojice docházela ke středisku.
„Tramtadadá!“ řekl triumfálně pan Kodeš místo pozdravu.
Ládík to snaživě zopakoval a doktor se přidal, aby netrhal partu. Rozesmáli se.
„Pojďte dovnitř,“ řekl doktor.
„No pane doktore,“ zaváhal Kodeš, „já nevim, jestli to je dobrej nápad, my jsme měli v docela narvaným vlaku celou čtyřku pro sebe.“
Doktor se nadechl nosem, pobaveně kývl na Kodeše a koukl na Ládíka: „Máš hlad?“
Ládík horlivě přikyvoval.
“Tak s tim bychom něco měli provést hned,“ řekl doktor a otočil se znovu na pana Kodeše: „Mohl byste zatopit pod brutarem v koupelně? My bysme s Ládíkem šli najít něco k jídlu.“
„Jen když najdete i něco pro mě,“ odpověděl Kodeš.
„Je mi jasný, kde skončila vaše svačina,“ usmál se doktor, podal mu klíče a ukázal, kterej je od bytu a kterej od sklepa s uhlím.
Doktor s Ládíkem vyrazili do kopce k Lukešům. Ještě než tam došli, už byla paní Lukešová ze dveří a se slovy: „Tramtadadá!“ podala Ládíkovi kus koláče.
Ládík vypadal, že neví, jestli má taky říct ,tramdadadá‘ , a nebo poděkovat.
Doktor ani nemusel nic vysvětlovat, paní Lukešová už měla v ruce klíče od krámu a šla s nimi zpátky do vesnice.
Po zařízení proviantu vzal doktor Ládíka nahoru do bytu. „Musíme zavolat mámě, ať nemá starost!“
Ládík rezolutně vrtěl hlavou. „Bude se zlobit, nemam boty.“
Doktor s panem Kodešem si vyměnili pohledy. „Já myslím, že to nebude tak zlý…“
Doktor telefonem sice vzbudil Růžu, ale i tak slyšel tu živelnou radost v jejím hlase, když řekla, že to letí vyřídit.
„Ještě bychom asi měli informovat policajty,“ řekl doktor s rukou na telefonu. Ale uviděl, že se na to pan Kodeš moc netváří, a řekl sám: „Ale to má čas.“
Mezitím co doktor prohlížel Ládíka, zvonila dole paní Lukešová s nějakým čistým oblečením. Bylo jí jasné, že doktorovy věci by byly Ládíkovi malý.
Než se Ládík vykoupal a trochu najedl, vyzvídal doktor, jak Ládíka našli.
Pan Kodeš se rozpovídal: „Vlastně na to přišla máma. Víte, vona tehdá zrovna nebyla nadšená, když jí ho strčili do kravína, aniž se o tom s ní kdo bavil. Ale velmi rychle přišla na to, čí práce je za tím, že Ládíkova směna má daleko líp vobstaraný krávy. Pak jednou nějak nevěřila, když jí odpoledne Ládík tvrdil, že kravičku bolí bříško, no a musela pak v noci shánět veterináře. Vod tý doby nedá na Ládíka dopustit.“
Doktor se usmál. Byl rád, že si Ládík našel svoje lidi. „On si prostě asi rozumí s těma kravičkama líp než s lidma.“
„Jo, přesně,“ kývl Kodeš. „Když jsme ho v nejbližším okolí Lhoty nenašli, tak jsme vytahli mapu. Věděli jsme, že by Ládík přes velkou silnici by nepřešel, že se aut bojí, ale i tak nám tam vycházelo vobrovský území. Máti vobvolala všechny kravíny, kde pasou krávy, a já jsem si půjčil auto a všechno jsem to objel sám. Báli jsme se, že by Ládík zdrhnul, kdyby ho sháněl někdo cizí. No ale neuspěli jsme. Ono tam těch kravínů tak moc nebylo, na jih od Křižanova a pak směrem na Rožberk jsou hlavně velký lesy.“
„To už je pěkně daleko od Lhoty,“ poznamenal doktor zamyšleně.
„To jo, von je tam takovej hřbet kopců a přes něj vlastně nejdou žádný silnice.“
Doktor si to vybavil: „No, jo, do Rožberka můžu jet přes Křižanov nebo paralelní silnicí přes Bílou Vodu a mezi tím fakt žádný velký spojky nejsou. Jen pár úplně drobnejch silniček…“
„Víte s těma policajtama,“ ztišil Kodeš hlas a zkontroloval si, že Ládík je v tu chvíli zcela zaujatý mlíkem a rohlíkem. „Tenkrát, jak mi zavřeli ty kámoše, než jsme se s mámou stěhovali z Rožberku, tak jsem jim tvrdil, že Tondu vůbec neznám a vůbec že jsem úplně blbej, že se s nima jen vobčas náhodou potkám, když jdu na pivo…“ Odmlčel se. „Tonda je původně hajnej, než ho zavřeli, scházeli se u něj v hájovně různý existence. Pustili ho z basy nedávno, horko těžko nakonec sehnal práci někde v krajským městě, ale známý tu má furt. Zajel jsem do Rožberku, získal na něj vod jinýho kámoše číslo a zavolal mu z budky před nádražím. No a Tonda mi dal pár kontaktů na kolegy v týhle oblasti, mezi tím i na člověka, co se stará o oboru s muflonama. Hned jsem věděl, že tohle budou ty správný kravičky pro Ládíka. Nechal jsem auto v Rožberku, že se pro něj někdy vrátim a sedl jsem na vlak – domluvil jsem se s místníma, že mě vyzvednou na zastávce. Obora je to fakt velká, docela jsme si dali, než jsme Ládíka našli. Ale byl tam vlastně spokojenej. Kdyby neměl hlad a já neměl ten chleba se salámem vod mámy, tak by se mnou snad ani nešel.“
Doktor nevěřil svejm uším, ani ne tak nad metodou Ládíkova nalezení, ale hlavně, že mu to tu Kodeš takhle všechno vykládá. Asi musel vypadat hodně překvapeně, protože mu to Kodeš vysvětlil bez ptaní.
„Vy si mě nemůžete pamatovat, byl jsem ještě malej kluk, když jste se nám staral v Rožberku o dědu, měl zničený plíce z uhelnejch dolů. Děda sice tehdá umřel, ale všichni jsme viděli, kolik jste toho pro ty horníky udělal a hlavně to, jak to pak celý šlo do kopru, když vás ty komunistický svině po osmašedesátým vykoply. Nechtějte vědět, kolik známejch umřelo v tom prvním roce, co jste tam nebyl.“
Doktor mu smutně koukl do očí: „Tehdy jsem byl daleko víc špatnej z toho, co se na tom oddělení dělo odborně, než z toho, že jdu někam do zapadákova na obvod. Když jsem viděl, jak ten novej primář nechává vyřadit ty mašiny na vyšetření plic, co mi tehdy daly takovou práci splašit, protože nemá ani páru o tom, k čemu to je…“
„Hlavně, že měl, na rozdíl od vás, stranickou knížku,“ dodal jedovatě Kodeš.
„Ach jo,“ řekl doktor zamyšleně, ale víc se v tom rejpat nechtěl. „Tak, jak to odprezentujem těm policajtům? Nejlíp, abych vás z toho nějak úplně vynechal, co?“
„Kdyby to šlo,“ pokrčil Kodeš rameny.
„Zkusím to. Vlastně jste mi vyřešil jedno dilema. Ládík je celej podrápanej - měl by dostat tetanovku a je mi jasný, že její účel mu moc nevysvětlim, a naštvat takovýho obra, to bych fakt nechtěl. Takže ho teď hodím do Lhoty a píchnu mu jí až tam, pěkně pod dohledem maminky, ta mu to vysvětlí v pohodě.“
Ládík pochopil, že se mluví o něm a začal se po nich trochu rozpačitě rozhlížet.
Kodeš se na něj usmál: „Sem mnou je to úplně stejný, Láďo, taky jediný, co na mě platí, je máma.“
„Ztratil jsem boty, bude se zlobit.“
„Nebude, neboj,“ řekl povzbudivě doktor a dokončil předchozí myšlenku: „No, napíšu si to celý jako návštěvu a nahlásíme to v klidu až zítra v pracovní době. Nějak se s paní Martínkovou domluvím. Z Ládíka nikdo žádný podrobnosti nedostane a vzhledem k tomu, jak se k tomu policajti stavěli do teď, tak nečekám, že okolo toho něco bude.“

KONEC PRVNÍ ČÁSTI