14. kapitola - Do jámy lvové

Psí mi nedala příliš času k přemýšlení. Naposledy si na posilnění cucla psí krve a pak dlouhým ladným skokem zamířila k podlaze. Nezbývalo mi, než sletět za ní.
Psí si nedělala hlavu s lidskýma nohama, prostě se mezi nimi s přirozenou bravurou propletla k nejbližší zdi a houpavými skoky pokračovala kolem lišty.
“V čase lidí je tu paradoxně nejbezpečněji,” vykládala, aniž se podívala, jestli s ní zvládám držet krok. “Všichni opravdu nebezpeční obyvatelé Podlahy jsou zalezlí ve svých dírách a skulinách a lidi si osamělých jednotlivců nevšimnou.”
Zarazila se až v místě, kde se hladké dřevo podlahy změnilo v chlupatou změť barevných vláken.
“Mluvím samozřejmě o velkých lidech,” ztišila hlas. “Malí lidé jsou přirozeně všímavější a mají mnohem blíž k úrovni, ve které se pohybujeme my.”
Chtěla ještě něco říct, ale to už se k nám s děsivým dusáním blížil první.