14. Přijíždí greenhorn

Během cesty do Evropy jsem se často kochala sněním o okamžiku, kdy se prvně setkám s Old Shatterhandem vybavena znalostmi bílé ženy. Je třeba říci, že jsem jich získala požehnaně. Zejména v posledních dnech mi mé spoluvězeňkyně byly zdrojem barvitých a zcela nečekaných vědomostí. Neodvažuji se ani hádat, co si asi muž, kterému jsem věnovala své srdce, pomyslel, když jsme se setkali ve stroze zařízené místnosti hluboko ve věznici. Proklela jsem rychlost německých železnic. Jen pár dní by stačilo a jistě bych už s Náprstkovou pomocí byla na svobodě.
Posadil se naproti mně a jeho vysoká svalnatá postava téměř zastínila slunce nakukující sem špinavým oknem. Zadívala jsem se do jeho očí a místnost se se mnou zatočila. Ta modř před kterou letní obloha bledla!
„Srdce Old Shatterhandovo krvácí, když vidí, jak strašné příkoří potkalo jeho rudou sestru.”
Smutek v jeho tváři mne bolel. Přála jsem si, aby jeho ostře řezané rysy ožily úsměvem.
„Není to tak strašné,” ujistila jsem ho. „Náprstek už pracuje na tom, abych byla propuštěna, a pak bude jistě rychle prokázána má nevina.”
Natáhl ke mně ruku a já ho nechala, aby mé prsty sevřel ve své velké mozolnaté dlani.
„Nenechám tu svou rudou sestru už ani minutu,” řekl apačsky. „Mám plán…”
Vytrhla jsem se mu. Apačština a zmínka o plánu mohla znamenat jediné, chystá se mě osvobodit nelegální a zřejmě násilnou cestou. To jsem nemohla dovolit.
„Ne,” ohradila jsem se. „Útěkem bych jen potvrdila svou vinu a vrah by zůstal na svobodě. Navíc ani netoužím opustit Prahu. Je toho ještě tolik, co se musím naučit.”
„Vinnetou by mi nikdy neodpustil…”
„Vinnetou tu není. Náprstek již jedná s několika svými přáteli,váženými pražskými měšťany, někdo z nich se za mě jistě zaručí. Bratře,” tentokrát jsem vzala za ruku já jeho, abych dodala svým slovům váhy, „pak budu potřebovat tvou pomoc. Musím zjistit, kdo zabil Marii Orlickou. Mám jistá podezření, ale Jirka nemá motiv a je možné, že vrahem je někdo jiný. Musím ho odhalit a najít důkazy, které…”
Old Shatterhand na mě vytřeštěně zíral. V duchu jsem si prošla, co jsem řekla. Bylo to snad nevhodné? Byla by má slova ostudou ve slušné společnosti bílých žen?
„Urazila jsem svého bratra?” zeptala jsem se a opatrně jsem stočila pohled k policistovi, který si nás z rohu místnosti měřil podezřívavým pohledem. „Mluvme raději německy. Nebo česky. Hovoří můj bratr česky? Je to nádherný jazyk.”
„Nein,” odpověděl s úsměvem, „učil jsem se jazyky jiných barbarských kmenů. A má sestra mě nemůže urazit. Jen jsem už zapomněl, jak odvážné je její srdce a silná touha po spravedlnosti.”
„Vyhoví tedy Old Shatterhand mé prosbě?”
Hluboce si povzdechl a jeho tvář náhle zázářila vnitřní krásou odvahy a odhodlání.
„Nemohu nic slíbit. Dal jsem Vinnetouovi slib, který nemohu porušit.”
Vinnetou si o mě dělal víc obav než by bylo zdrávo. Pár dní ve vězení přece není žádné nebezpečí.
„Nechť můj bratr tedy alespoň dříve než cokoli podnikne, promluví s Náprstkem.”
Přikývl a palcem pohladil hřbet mé ruky.
„To své sestře slíbím,” řekl.