14. V měsíčním světle

Nad molo vyplul měsíc a ozářil schodiště vytesané do skály. Proplétalo se mezi ostrými kameny.
„Blankytné nebe?“ Tomek se zahleděl vzhůru.
Hroty skal vrhaly temné stíny.
Andulka škubla ramínky: „Táhli jste se jak šneci. Teď musíme loupit potmě!“
Zakrslé stromy rozeseté po skalních výstupcích zachřestily holými větvemi. Na studenou zem se sneslo posledních pár listů.
„Kvetoucí stromy nadpozemské krásy?“ Miki smutně pohladil pokroucený kmínek. Po tváři mu stekla slza: „Chudinky! Vždyť jsou úplně holé!“
„Ukecaná Andulo!“ zamračil se Dáda. „Na papouška máš moc fantazie!“
„Anebo dokonalý přehled,“ klovla ho za ucho. „Mysli si, co chceš, letím na průzkum!
Roztáhla křídla: „Sejdeme se před Bohem!“
„Jak to myslela?“
V dálce zakřičel dravec.

S nadmořskou výškou ubývalo chladu. Dunění moře utichlo. Vítr ještě chvíli šeptal a pak se uložil ke spánku. Stromy se napřimovaly a rozevíraly náruče větví k noční obloze. Listí hedvábně šustilo. V korunách se objevila první poupata.
„Co je to?“ Dáda zavřel oči a znovu se zhluboka nadechnul.
Noc byla teplá a omamně voněla.
„Nelhala,“ zašeptal Miki a položil mu ruku kolem ramen.
Tomek ho poplácal po zádech: „Myslím, že jí dlužíme omluvu.“

Měsíční paprsky dopadly na kamenný oblouk vypínající se nad skalní rozsedlinou. Středem mostu vedl uzoučký chodník orámovaný alejí starých třešňových stromů. Bílé květy něžně odrážely chladné světlo a do propasti se snášela záplava okvětních lístků. Za mostem se mezi skalami choulilo město sevřené štítem hradeb. Lesklé hřebeny střech se dotýkaly nebe. Do tmy zářily tisíce barevných lampiónů. Na vyvýšenině nad městem seděla obrovská zlatá socha s tlustým spokojeným břichem a shlížela na svět očima plnými víry. Závan teplého vzduchu k nim zanesl útržky hudby a smích.