18. Září

Děti se loudaly podél kamenné zídky. Tim okopával kamínky, Hanka okouněla u každého trsu vřesu a pozorovala vypasené čmeláky. 
„Taková otrava!“
„Loni ses těšila,“ rýpl si kluk. 
„Chtěla jsem se naučit psát. Poslat dopis svojí opravdický mámě.“
„Stýská se ti?“
„Občas. Moc si ji nepamatuju. jen že měla vlasy jako já. A krásně voněla. Jako by se mi ztrácela v mlze.“
„Odpověděla ti?“
„Ne. Ale Mamie říkala, že pošta nefunguje kvůli válce. Je na mě hodná.“
„No bodejť, když jsi tu jediná holka. Poběž,“ uzavřel kluk debatu. „Ať nedostaneme trest hned první den.“

Už nikdy nepřijdu pozdě do školy. Už nikdy nepřijdu pozdě do školy. Už nikdy nepřijdu…
„Dělej, dopiš to,“ Hanka stála nad Timem. „Venku padá mlha a Miss Stone pustí za chvilku Jacka a Artieho a zase se nám budou chechtat.“
„Ti se mají. Poslední školní rok.“
„Budou mít konečně čas pořádně pomáhat Billovi.“
„Když se táta musel zase vrátit do války.“
„Jak tenkrát přijel, já ho vůbec nepoznala,“ zachichotala se holčička.
„Vždyť jsi ho nikdy předtím neviděla,“ kluk konečně dopsal poslední větu. Zašrouboval pero, osušil inkoust a strčil naškrábaný papír pod Hančino úhledné psaní na katedru. Oba vyběhli ze školy.
„Ani nebyl Billovi podobný. Jenom hlasem. A smějí se úplně stejně.“
„Moc se teda nenasmál.“
„A tos neslyšela, co vyprávěl večer o válce.“
„To není žádná spravedlnost, že musím chodit spát tak brzo!“