19 - Pátrání pokračuje

Lily zpravidla věděla, jak dosáhnout svého. A její metody pokročilé argumentace a jemné manipulace očividně působily i na bradavickou knihovnici, madam Pinceovou.
„Opravdu potřebujeme k té eseji na bylinkářství knihu z oddělení s omezeným přístupem?“ podivila se Angelina.
Lily se šelmovsky usmála. „Tak DOOPRAVDY to zas tak nutně nepotřebujeme, ale pokud chceme jít do hloubky a zpracovat téma pořádně, bude se taková kniha hodit. Tak jsem to ostatně vysvětlila i madam Pinceové.“ Naklonila se ke kamarádce trochu blíž. „A hlavně, tohle je přesně ta kniha, z níž zjistíme něco víc o zlatolístku.“
„Aha,“ kývla Angelina. „Katie tvrdila, že zlatolístek je magická droga. Tak jí to alespoň řekl Snape.“
„Jo,“ přitakala Lily. „Jenže už jí nevysvětlil, jak přesně působí. A to se dozvíme právě tady.“ Poklepala na desky knihy. „Kde je vůbec Lucy?“
„Před chvíli si támhle něco špitala s Ronem Weasleym a pak spolu někam odešli.“
„Ang, nezdá se ti to trochu divné?“
„Když o tom tak mluvíš… asi jo. Ale třeba taky těšili tu esej...“
„No, to je jedno, teď se hlavně musíme soustředit na tuhle knížku, mám ji půjčenou jen na hodinu.“ Rychle nalistovala obsah. „Houby, houby, houby… ty jo, to jsem nevěděla, že lysohlávky mají takové účinky. Á, tady to je. Rostliny, byliny… Jo, zlatolístek!“
Angelina si připravila brk. „Tak mi to diktuj a já budu psát.“
„Ale Ang, proč tak primitivně? Jsme přece čarodějky!“
Vytáhla svůj brk, poklepala na něj hůlkou, pak začala diktovat a brk psal sám!
Angelina na to chvíli koukala s otevřenou pusou. „Tohle máš zase odkud?“
„Kouzelné formule pro pokročilé. Víš jaký předmět je ten nejnudnější, že jo. Samozřejmě dějiny čar a kouzel, protože profesor Binns celou hodinu diktuje a my pořád jenom píšem. Už mě to fakt nebavilo a bolela mě ruka. S Binnsem je to vůbec tragédie. A to by se dějiny čar a kouzel daly vykládat tak zajímavě!“
„Napadlo tě někdy, že Binns vypadá trochu jako velká sůva?“
„Vlastně jo. Ale soustřeďme se na zlatolístek...“ Lily rychle přelétávala očima po řádcích a občas svému brku nadiktovala pár poznámek. „Tohle je ovšem zajímavé: Užívání vyšších dávek jest velmi nebezpečné, neb magii příjemce stimuluje převelice, za cenu ovšem zatemňování zdravého rozumu a bystrého úsudku téhož.“
„Proč by někdo něco takového chtěl?“ špitla Angelina.
„Jestliže chce být někdo silnější kouzelník, musí zpravidla něco obětovat. I když tahle cena je teda dost vysoká.“
„Myslíš, že Quirrell užívá vyšší dávky?“
„Vlastně bych se tomu ani nedivila. Když ho tak chvíli pozoruješ… budeme ho muset důkladně sledovat.“
Angelina ji chytla za ruku. „Co když chystá něco nebezpečného?!“

***

Lucy a Ron se na sebe naposledy podívali, pak dívka vztáhla ruku a odhodlaně zaklepala na dveře kabinetu profesorky McGonagallové.
„Potřebovali bychom s vámi o něčem mluvit, paní profesorko,“ řekl Ron poté, co je pozvala dál a zeptala se, co je přivádí.
„Z vašich výrazů odhaduji, že jde o něco vážného. Posaďte se.“ Nabídla jim místa na pohovce a z kuchyně objednala dýňovou šťávu a sušenky. „Co se stalo?“
Lucy si odkašlala. „Jde o Angelinu, paní profesorko.“
„A o Harryho,“ dodal Ron.
„Pokračujte,“ vyzvala je McGonagallová.
Vylíčili profesorce, co se stalo o Vánocích, jak Harry objevil Zrcadlo z Erisedu a co v něm viděl.
„Paní profesorko, vy víte, odkud sem Angelina přišla, že ano?“ zeptala se potom Lucy.
„Samozřejmě, slečno Parkerová. Všichni kolejní ředitelé vědí, z jakého prostředí přicházejí jejich studenti.“
Ron neklidně poposedl. „Paní profesorko, Potterovi… oni měli jenom jedno dítě?“
McGonagallová chvíli mlčela.
„Oni neměli jenom jedno dítě!“ vyhrkla Lucy. „Protože kdyby byl Harry jedináček, tak nám to řeknete hned!“
„A Harryho máma na Angelinu v tom zrcadle ukazovala!“ přidal se Ron. „Oni jsou sourozenci, že jo?! Teda, chtěl jsem říct, viďte, paní profesorko.“
„A Angelina se do Elevendays dostala, když byli v nebezpečí! Byl to ten den, kdy je Vy-víte-kdo napadl! Proto slaví Angelina narozeniny jednatřicátého října!“ Lucy v rozrušení úplně zapomněla, že před Ronem Weasleym, a možná ani před profesorkou McGonagallovou nesmí o Elevendays mluvit.
„Ve chvíli, kdy jste na to přišli, nejspíš nemá smysl tvrdit vám, že to tak není,“ prohlásila McGonagallová. „Chtěla bych ale, abyste mi slíbili, že o všem, o čem tu teď spolu mluvíme a budeme mluvit, neřeknete nikomu jediné slovo.“
Ron měl oči navrch hlavy. „Jasně, paní profesorko. Takže oni jsou vážně dvojčata?“
„Ano. Při útoku na Potterovy byl ovšem celý dům srovnán se zemí, takže všichni věřili, že jejich malá dcerka také zahynula.“
„A vy jste věděla, kdo Angelina doopravdy je?“ tázala se Lucy.
McGonagallová přikývla. „Byla jsem to já, kdo Lily Potterové prozradil, jakým způsobem může dostat svou dceru do bezpečí v případě, že by byl jejich úkryt prozrazen. A posléze jsme se s Brumbálem dozvěděli, že to Lily zřejmě na poslední chvíli stihla.“
„Ale proč tam neposlali i Harryho?“ zeptal se Ron.
„To je logické, Elevendays přijímá jenom dívky,“ odpověděla Lucy. „Je to na základě nějaké staré smlouvy mezi elfy a kouzelníky.“
„Slečno Parkerová, máte samozřejmě pravdu, nicméně domnívám se, že toto jsou věci, o kterých by se nemělo mluvit, zvláště ne před ostatními studenty!“
Lucy zrudla. „Omlouvám se.“
McGonagallová se pousmála. „Věřím, že pan Weasley dokáže udržet tajemství. To, že se Angelina zachránila, víme jenom já a Brumbál. Považovali jsme za jistější to neprozradit vůbec nikomu. Brumbál dokonce trval na tom, že to zatajíme i před vaší matkou, Rone. Přestože Molly je Angelininou kmotrou.“
„Bomba!“ Na nic víc se Ron nezmohl.
„Znovu vás prosím, abyste to vůbec nikomu neříkali.“
Ron konečně našel řeč. „Ani mámě?“
„Ani Harrymu a Angelině?“ tázala se ve stejnou chvíli Lucy.
„Bude lepší když na to přijdou sami.“
„Paní profesorko,“ osmělila se Lucy. „Můžu ještě poslední otázku? Víte… vy víte, kdo jsem já? Jako kdo doopravdy jsem? Kdo byli moji rodiče?“
„Bohužel ne, slečno Parkerová. O vaší skutečné totožnosti nevíme vůbec nic. Stejně jako nevíme nic o pravé totožnosti slečny Mustonenové a slečny Cunninghamové.“