20. Cestou do Lhoty

„Dáme si trochu okružní jízdu,“ řekl Franta, když se s Lojzou usadili v autě. „Slíbil jsem, že hodím paní Vláškový nějaký analgetika. Tak to pak vezmeme přes Vrchovinu z dolního konce Dolánek už to je blíž.“
Lojza rozhodně nevypadal nespokojeně. „Hele, když okružní jízdu, máš nějaký místo, kde si můžeš diskrétně zavolat?“
Franta vypadal překvapeně. „Já myslel, že sis zařídil ke mně do bytu nějakou soukromou linku. Dost se mi ulevilo, že jsme se během dne o ten telefon nepřetahovali.“
„Přetahování by bylo otrava, ale hlavně z toho účtu by tě pak asi kleplo, to by špitál hned tak platit nechtěl. A když vlastně bydlíš na poště, tak na tom bylo nejtěžší přesvědčit soudružku poštmistrovou, že to není problém,“ Lojza se významně usmál. „No jenže teď bych si potřeboval vyřídit jeden soukromej hovor a vážně k tomu nechci mít odposlech řečené soudružky.“
„Maruška ve Lhotě tě určitě zavolat nechá a za zády ti stát nebude,“ řekl Franta.
„Paní Tauchmanová, co jí emigroval syn na studia do Říma?“
Franta mu to překvapeně odsouhlasil.
„Tak, jak jsem tak sledoval ty místní zoufalce estébácký, vsadim boty na to, že ho má napíchnutej.“
Franta už parkoval u Vlášků. „Hele já tohle vyřídim, a pak se nad tím zamyslím.“

Paní Vlášková seděla na lavičce před chalupou ve vaťáku s dekou na kolenou a užívala si paprsků jarního sluníčka a výhledu na to, co se to klube za kvítí na zahrádce.
Lojza sledoval Frantu, jak k ní došel a podal jí lékovku. Prohodili pár slov a Franta si na chvilku přisedl na lavičku. Když se začal Franta zvedat, tak se Lojza vyštrachal z auta a přešel k nim. „Dobrý den, paní Vlášková. Jestli vám Franta dost nechválí ty klobásky, co včera přinesl, tak je to tím, že jsem mu jich většinu sežral já.“
Paní Vlášková se široce usmála a vypadala, že se jde zvedat: „Ještě jich tam pár bude.“
„Jen seďte, já bych mu to stejně zase zbaštil,“ smál se Lojza a v dobré náladě se spolu dali do hovoru.
Franta jen koukal, jak má ten starej hrbatej dědek ty ženský omotaný kolem prstu. Nakonec ho vůbec nepřekvapilo, že když Lojza zjistil, že je paní Vlášková účetní v JZD, že se s ní domluvil, že si někdy přijde pokecat.

„To je pěkná a milá ženská,“ řekl Lojza trochu smutně, když znovu nasedali do auta.
„Jo. Jestli se chceš někdy stavit, tak s tím moc neotálej,“ odpověděl ve stejném duchu Franta.
„Chtěla faráře?“
Franta povzdechl: „Jsem zvědavej, jestli mě někdy ta tvoje jasnovidnost přestane vytáčet.“
Lojza se nepokrytě bavil: „Si zvykneš, času na to budeš mít dost.“
„Koukám, že se ti u nás nějak líbí,“ řekl Franta vlastně bez ironie.
Lojza zvážněl: „Víš, já jsem byl už jako dítě pěkně drzej hajzlík, ale ten nahoře mě má asi i tak rád. Protože vždycky když spadnu do vopravdu pořádnýho průseru, tak narazim na hodný lidi.“
Franta úplně nevěděl, jak na tuhle změnu nálady reagovat: „Mám se ptát?“
„Radši ne. Respektive, teď rozhodně ne. Jestli jednou bude tohle za náma…“ Najednou zněl hrozně osaměle. Ale otřepal se a pokračoval: „Kdo sem do Dolánek jezdí, páter Holec z Vrchoviny?“
„Jo, ty to teda máš seštudovaný.“
„Ani ne, jen znám pár lidí a ty znaj lidi… Prej to je pěknej suchar.“
„Zvykl jsem si.“
„Ta paní Vlášková, no, jak bych to tak řekl, no to není žádná svíčková bába, nějak mi s tím Holcem nejde úplně dohromady, nemáte tu v okolí někoho trochu chápavějšího?“
Franta pokrčil rameny: „Tady na výběr moc není. Bukovinskej farář je víc k lidem, ale ten sem nedojede, nemá auto.“
„Páter Janák je v Pacem in terris,“ řekl suše Lojza.
Franta pokýval hlavou: „Já nevim. Není to zlej člověk. Kdo ví, co na něj maj.“

Ještě chvíli povídali, projeli okolo JZD a za chvíli za zatáčkou zasvítila štíhlá věž Vrchovinského kostela. Franta zahnul a vyjel do kopečka k faře. Zazvonil a na chvilku zmizel v domě. Lojza pomalu vylezl z auta, počkal si, až bude pan farář Frantu vyprovázet.
„Pochválen Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil uctivě.
„Až na věky,“ odpověděl farář tónem, z něhož bylo jasné, že se s cizincem dál bavit nechce. Byl ještě o dost starší než Lojza s Frantou, asketického vzezření.
„Pane faráři, já jsem Alois Tichý, prosil jsem patera Maška, jestli by vám nenapsal, že tu prošetřujeme to úmrtí v JZD, jestli bych se na vás nemohl obrátit.“
Páter Holec se napřímil a spustil s takovou prudkostí, že Franta ustoupil o krok. „Soudruh z SNB a katolík? Tomu mám jako věřit?!“
Lojzu to nevykolejilo a s rozšafností sobě vlastní začal vykládat: „Jo, divěj se tomu lidi, divěj. Ale většinou říkám, že by se divili, kolik se na Dukle modlilo soudruhů, aby ani větvička nezapraskala, když jsme tam byli skoro bez střeliva zalezlí v roští a okolo se Němci jen rojili. Většina z nich se k tomu dneska nehlásí, ale já jsem u toho holt zůstal.“
Farář na to nereagoval, ale další věta už zněla o poznání méně agresivně: „Není o čem mluvit. Soudruh Vaňásek do kostela nechodil.“ A dodal s despektem. „Krom toho byl ze Lhoty.“
Lojzu odpověď zmátla. „No, to byl ze Lhoty, ale co z toho plyne?“
Farář po něm jen vrhl pohled plný pohrdání. Jak si myslí, že tu bude něco vyšetřovat, když nechápe tak základní věci.
Franta se snažil trochu urovnat tu jiskřící situaci, aby farářova prchlivost nakonec nezpůsobila nějakou nepředloženost: „Ve Lhotě slouží páter Janák z Bukoviny, lhoteckej kostelník pro něj vždycky v neděli zajede.“
Do Frantova blekotání nakonec farář zahromoval: „Von bude tvrdit, že jsou jediná česká rodina ve Lhotě. Co to je za Čechy?! Dyť jeho děd tam vyženil německej statek, jeho strejc se osmatřicátým nechal prohlásit za Němce, jen aby nemusel ze Sudet. Všecko to je stejná pakáž.“
„Aha,“ řekl Lojza.
„No, tak my raději pojedeme,“ uzavřel to Franta. A rychle se rozloučili.

Lojza promluvil, až když byli chvíli na cestě: „František říkal, že to je trochu magor, ale tohle byla fakt dost síla.“
„František?“
„Páter Mašek z Hradce, kamarádíme se.“
„A já, kde jsi přišel k těm muzikantskejm řečem,“ potvrdil Franta, že ví, o kom je řeč, ale pokračoval k původnímu tématu. „Páter Holec v tý českoněmecký rétorice rozhodně není sám. Já mám vlastně kliku, že jsem tu úplně náplava, protože tady jsou mezi těma německejma a českejma vesnicema fakt příkopy. Třeba když vypadl doktor v Petrovicích, co měl původně Lhotu pod sebou, tak to vypadalo, že se o ten obvod s Vrchovinským doktorem podělíme, ale nakonec jsem musel k Dolánkám přibrat nejen Petrovice, ale i celou Lhotu, protože Vrchovinskej doktor se prostě německou vesnici starat nebude.“
„No, tak to už začínám chápat trochu líp. I to, jak tu může ten Holec s takovejma názorama vydržet. Jestli má většina vesnice stejný…“
„No hlavně to je další rodinnej klan, tak třetina obyvatel Vrchoviny jsou Holcovi,“ vysvětlil Franta. A dodal trochu škodolibě: „Mimochodem, pobavilo mě, jak bezostyšně lžeš panu farářovi.“
„Cože?“ Vypadalo to, že se pro jednou podařilo Frantovi na oplátku vykolejit Lojzu.
„Prej ses na Dukle modlil, aby ani větvička nezapraskala…“
„No, a na tom je něco špatně?“ nechápal Lojza.
„No, s rozjetou tuberou ses hochu modlil, abys nezakašlal.“
„Jedna nula pro tebe,“ dobromyslně přiznal Lojza.
„No, já bych řek, že jsem ještě hodně daleko od toho, abych aspoň vyrovnával skóre,“ rozesmál se Franta.