20. Dvanáct sovích zahoukání

Noc byla plná výkřiků, úpění a sténání. Ohňostroj dávno skončil, zato výbuchy pokračovaly. Náruče jisker poletovaly rozpáleným vzduchem a hledaly, kam ještě přeskočit. Celé město hořelo plamenem. Hvězdy spadly, ale během požáru si toho nikdo nevšimnul. Měli jiné starosti. Osamělý měsíc se zahalil do štiplavého dýmu.
Nad zlatým Bohem se zatřepetala zelená křídla.
„Kluci?“
Nikdo se neozýval. Andulka odložila kořist na hladce vyleštěnou plešatou hlavu a vzdychla. Hlava ji bolela a v krku měla sucho. Usadila se na ušním boltci, urovnala pocuchaná pírka.
„Dvanáct sovích zahoukání, který blázen to vymyslel?!“ vyrazila ze sebe znamení.
Znělo tak opravdově, až jí naskočila husí kůže.
Z temné oblohy se snesla odpověď.

„Jsme tady!“ zafuněl Dáda.
Dvanáct sovích zahoukání mu dodalo klid. Napnul síly a udělal poslední krok. Těžce dýchal a hlava se mu točila. Bezvládné tělo hozené přes rameno mu nepomáhalo. Kolem něj tiše šustilo připálené peří.
„Tomku, Miki? Zrádkyně?“
Třinácté zahoukání zaznělo přímo nad ním.
Dívka na jeho zádech sebou trhla a otevřela oči. Od bledého obličeje se jí odráželo hořícího město. Z rozcuchaných vlasů byl cítit kouř.
„Koukej mě sundat!“ uhodila ho pěstičkou mezi lopatky.
„S radostí!“ Shodil svůj náklad k nohám zlatého boha. „Víš, jak jsi těžká?!“
„Jako pírko!“
„Úplný kolibřík! Dej pozor, aby tě neschramstnul nějaký dravec!“
„Dravci bohyně nežerou, klaní se jim. Tak jako všichni!“ upravila si peří a upřela na něj pohled plný očekávání.
„Na to zapomeň!“
Z nebe se snesl stín. Dáda nezaváhal a sklonil hlavu.
„Vidíš, že to jde!“
První sova proletěla tak nízko, že se mu pařáty otřela o vlasy.
Mari se přikrčila.
Z temné oblohy zazněl zoufalý ptačí výkřik.

Andulka zaúpěla. Tentokrát ji soví útok zastihl nepřipravenou. Zobák zasáhl cíl. Začala padat. Zelené peří se zježilo hrůzou a před očima se jí ve spirále točilo obrovské zlaté břicho. Rychle se blížilo. Pod ním čekala tma.

„Zvedni ji!“
Mari se podívala na špičky kožených střevíčků, kam dopadl zkrvavený pták. Pohnula nohou a setřásla opeřence do trávy. Andulka tiše zasténala.
„Rychle, na co čekáš! Musíš jí pomoct!“
Mari se odvrátila.
Dravci zaútočili.
Bohyně couvla a schovala se do stínů. Ani nedutala. Založila si ruce na prsou a čekala, jak bitka skončí.
„Táhněte potvory!“ Dáda se bránil ze všech sil. Sovy byly jen dvě, ale dorážely na něj z obou stran.
„Žrádlo nebude!“
Odháněl dravce holýma rukama. Do předloktí se mu zaryl zobák. Druhá sova mu nalétla přímo do hrudníku. Ztratil rovnováhu a zřítil se k zemi. Sovy hladově zahoukaly. Doplazil se k Andulce a chránil ji vlastním tělem.
„Dej jim to!“ zazněl ze tmy rozkazovačný dívčí hlásek. „Nakrmí se a nás nechají být!“
Ostrý zobák mu porcoval triko.
„Zbláznila ses? Ani náhodou!“ Nahmatal kámen a pevně ho sevřel: „Tohle je moje kamarádka!“