23. Bílé pláště

„Udělá to.“
David upustil balíček v předsíni na botník a dlouhými prsty si rozepínal svrchník.
„Náckům navzdory. Prohodil si trasu s kolegou, co jezdí na jih každý čtvrtek. Ráno před pátou vás nabere před poliklinikou. Slávinko, naškrob čepce. A bude potřeba zmenšit tu druhou zástěru, do téhle by se holka vešla dvakrát.“
Do žen vjela energie. Erika rozvázala motouz a z papíru vysvobodila dvě sesterské uniformy, maminka už míchala v hrnci s vodou bílý prášek. Žehlička se nahřívala. Nebylo času nazbyt.
Děti se jim motaly pod nohama, vycítily napětí.
„Máte týden, abyste ve Dvorcích všechno zařídily. Tady jsou ty vakcíny. Okamžitě po příjezdu, a pro jistotu všem dětem!“
Slávka přikývla, ruce ve škopku zkušeně proháněly dva bílé kusy plátna. Nevyždímala je, jen vytáhla nad hladinu a nechávala vykapat. Jako dřív. Už na tu vůni skoro zapomněla.
Erika položila složené ručníky na žehlicí prkno, aby vsákly přebytečnou vodu, a pomalinku přejížděla těžkým železem přes syčící látku. Zahalila ji horká pára.
Klučík nadšeně sledoval obláčky. „Hů, hů,“ sápal se Erice po nohách a snažil se postavit, aby dosáhl na tu krásu.
„Vláček, viď,“ usmála se paní Týleová, zvedla se od stolu, zapošila nit a odložila jehlu.
„Jen jsem založila švy. Až se vrátíte, snadno je zase rozpářu.“
Vzala malého do náručí. Rukama máchal Erice kolem hlavy a rozháněl bílou mlhu.
„Přestaň, popleto, vyšťouchneš mi oko,“ smála se dívka a konečně odložila žehličku. Dokonale tuhé čepce přehodila přes opěradlo. Vzala za ruku staršího kluka a zamířila do svého bývalého pokoje.
„Pojď, je čas jít spinkat. Dneska vám povím pohádku o cestě kouzelným vláčkem.“
„I o Žence,“zaprosil. „Smím si ji vzít do postýlky?“
„Třeba vám přivezu od babičky Blaženky opravdického živého králíčka.“
Vykulil oči. Taková krása! Usínal s představou malého hebkého tvorečka. Jen jeho!
Erika počkala, až děti bezpečně zavřou oči a opatrně vyprostila hračku z chlapeckého objetí. Kdoví, co by s ní za ten týden udělal. Jinou památku na Haničku neměla.
Rozhlédla se po přecpaném pokoji po vhodné skrýši. Pak dostala nápad. Nacpala si Ženku pod blůzku a vyplížila se na pavlač, jakože na záchod. Seběhla po schodech na dvůr, otevřela dvířka opuštěné králíkárny a strčila zvířátko dovnitř.
„Tady tě nikdo nenajde. Počkej na mě, za týden budu zpátky.“