26. Záměna

První se pohnula Erika.
Vrhla se k Vlaďce do postele, přitiskla svoji tvář k její a objala ji.
„Přece nemůže takhle umřít,“ podívala se s nadějí na maminku.
Slávka uhnula pohledem. Na pelest si přisedla babička. Naklonila se přes Eriku a přetáhla Vlaďce přes obličej peřinu.
„Už jí nic nebolí. Vstávej, cácorko, otevřeme okno, ať má duše volnou cestu.“

Dospělí seděli kolem kuchyňského, před sebou hrnky s mateřídouškovým čajem. Děti vystrčili na zápraží, ať nepřekážejí.
Erika pro slzy neviděla, Slávka ji hladila po hlavě, naškrobený sesterský čepec jí v tom dost překážel.
„Setkají se s maminkou v nebi,“ babička neplakala. „Včera pohřeb, a hned ještě druhý. Škoda mladého života!“
„Škoda každého života, ale máte pravdu, teď už jí nikdo neublíží.“ Doktor se podíval po Erice. „Živí na tom budou hůř. Vás dvě už taky povolali?“
„Zatím jenom Davida a Ottu,“ odpověděla za ni Slávka. „Přijedeme za nimi později. Až nám připraví ubytování.“
Doktor vstal, přešel k oknu, vyklonil se ven a ostražitě se rozhlédl na všechny strany. Děcka hlučela kdesi za stodolou, jinak nikde nikdo.
„Doneslo se mi cosi o těch pracovních táborech pro Židy,“ ztlumil hlas. „Prý to není, co slibují. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil. Já nacistům nevěřím. Ty jejich rasové teorie jsou úplně zrůdné!“
Mlčeli. Dlouho.
„Na vesnici, zdá se, SS moc nevidí. Tady by ses mohla schovat,“ otočil se k Erice.
„Jste s tou mrtvou skoro k nerozeznání. Kdybych vystavil úmrtní list na tvoje jméno, sem na tebe nedosáhnou. S těmi blonďatými copy tě nikdo ze židovství podezírat nebude.“
„To byste opravdu udělal?“
„Ale Vlaďku bychom museli okamžitě odvézt do Prahy!“
„Erika zůstane pár týdnů doma, jako nemocná. Dětem už to nějak vysvětlíme. Pan farář je starý, moc dobře nevidí a sousedi nás mají rádi. Děvčata beztak pracují jen v hospodářství.“
„Ale to bych se už s Fredym neviděla,“ Erice pomalu docházelo, o čem je řeč.
Slávka ji přitiskla k sobě.
„Až válka skončí, holčičko, budeš mít ještě na všechno dost času!“