27. kapitola – V níž v tom Šárka plave

27. kapitola – V níž v tom Šárka plave

„Abych nezapomněla,“ prohodila k ní po pár dnech královna. Možná to patřilo jim oběma, protože v tu chvíli seděly s Klárou u večeře vedle sebe. Ovšem královna se dívala na Šárku, když řekla: „Váš otec mě požádal, jestli bych tě nenaučila plavat. Má toho dnes musel vynechat společnou večeři.“
Šárka se podívala na jeho prázdnou židli a v duchu k ní vyslala prosbu o pomoc.
Židle nic. Možná čekala na vhodnou příležitost, kdy bude moct zasáhnout v posledním okamžiku jako zachránce s páskou na opěradle a šviháckých botách na všech čtyřech nohách.
Spolu s vpádem kouzel do hradu a jejího života to bylo dost dobře možné.
Než stihla spolknout knedlík, který jí uvízl v krku doslova i metaforicky, Šárka zvesela poposedla vedle ní. „To bude báječné. Vezmeme s sebou i ostatní děvčata!“
Šárka se trochu uklidnila. Pokud s nimi bude Klára a další možní svědkové, třeba přežije.
Pro všechno případy prohledá knihu, jestli tam nenajde zaříkadlo na vyčarování žáber.

Přežila. Královna s nimi chodila k rybníku v zahradě, takže kromě Kláry se v okolí vyskytovaly i další známé tváře. Třeba uzlík nervů v podobě chlapce Janek, kterého královna pověřila nesením deky a občerstvení, nebo Šárčiny kamarádky, které se ovšem držely se spíš u břehu, kde se brodily, výskaly a ty odvážnější zkoušely lovit ryby rukama.
Když královna viděla jejich pokusy, nechala přinést pár ryb a pověřila Janka, ať je přichystá na svačinu. Jeho nervózní stavy našly překvapivé uplatnění při solení pokrmu.
Jednou měla Šárka pocit, že za stromy opodál prošel lovec a Šárka na něj málem mávla, ale přitom si lokla a chvíli prskala vodu, takže bylo štěstí, že to Vladko nejspíš nebyl. Ten měl rychlejší krok.
A při jedné proplavbě se k nim přidala Anna a povzbuzovala je ze břehu.
Bylo to od ní milé, protože plavat skoro v plné polní nebylo jen tak a královna trvala na tom, že si to mají vyzkoušet.
„Hodí se to pro případ, že bys prchala z maškarního plesu před nepřáteli kanály,“ nadhodila Klára, když jí předváděla, jak má zabírat rukama a nohama.
„Proto se prsa plavou, jako kdybych před sebou odhrnovala plovoucí krysy?“ odpověděla Šárka.
Klára si povzdechla. „Ne, myslím tím venkovní kanály v nějakém vzrušujícím přímořském městě.“
„Takže ještě abych počítala s přílivem a odlivem.“
„Ty nemáš vůbec pochopení pro krásu!“ rozhodla její sestra a ponořila se někam mezi okrasné kapry.
Šárka uznala, že v tom zmáčením oblečení a s královnou za zády se estetickou stránkou věci nenechá příliš unášet. I když cokoli, co by jí pomohlo se udržet na hladině, mohlo jen pomoct.
Občas ji vyděsila řasa, která jí sklouzla po noze. Nebo stvol leknínu, který v ní vyvolal vzpomínku na mokrou tmu, která se na ni tlačila a v níž nahoře i dole byla prosluněná hladina.
Klára ji však oddaně doprovázela a vydávala se s ní neohroženě do větší a větší hloubky.
Šárka nejen že se to léto naučila jakž takž plavat, ale uvědomila si další věci:
Klára se někdy mezi tancování, hodinami s mistrem, všelijakým muzicírováním a šitím stihla naučit velmi dobře plavat. A trvala na tom, že bude chodit k vodě s nimi, i když to vůbec nepotřebovala.
V sestřině přítomnosti se Šárka cítila skoro… v bezpečí? Jako kdyby si nemohla zkusit královna, ani kouzelná moc. V jakémkoli pořadí.
Když ji Blanka učila plavat, nechávala si opasek a Šárka na něm nahmátla kapsu. Měla jisté tušení, co by v ní mohlo být.
Šárka si tím nebyla úplně jistá, ale měla dojem, že královna má o něco kratší vlasy. Vzpomněla si na její pletichy s mistrem.
A pokaždé v okolí bloumalo pár strážců, obhlíželi zahradu a tvářili se jako by si dopřávali odpočinek, ale byli tam tak nějak důrazně a nepřehlédnutelně. Sice se střídali, ale pokaždé to byli muži, které měla Šárka spojené s královnou. Odjakživa k ní patřili a používali podobné fráze jako královna, když byla s jejich otcem a její krok se prodloužil, víc se rozmachovala rukama a její hlas získal jinou melodičnost. Vlastně by to bylo trochu legrační. Za jiných okolností.
Šárku napadlo, že je poslední dobou vídá častěji. Usmívali se na ni a srdečně ji zdravili stejně jako dřív. A měli meče a dýky u boku, taky jako dřív.
Ale najednou to působilo dočista jinak.
Pořád si ovšem byla dost jistá, že kdyby ji Blanka v plné zbroji odvlekla do žaláře a přikovala ji ke zdi jako nesmrtelného čaroděje, táta by ji do večeře přišel osvobodit.

Pořád jí nedávala spát ta věc s její rukou, která se jí při výcviku pod Blančiným vedením málem proměnila v kdovíco – Šárka tipovala, že nejspíš v hada (velmi stylový, velmi temný, i kdyby byl světle zelený nebo takový ten korálový z knih; ideální by byl asi motiv zmije se správně temňáckým tetováním na předloktí). V knize proměna ve zvíře byla a předkové nabízeli hned několik místy si odporujících kouzel. Některé vyžadovaly pomůcky – chlupy nebo ohon – a občas šlo o pomůcky znepokojivé, kdy byla zapotřebí celá stažená kůže nebo třeba takový plášť z myších kožíšků. Šárka si nedokázala představit, kdo se s tím druhým módním výstřelkem dokáže pinožit. Jenom proto, aby se pak vyhýbal každé kočce a vrženým střevícům služebných.
Jednou z dalších možností bylo usilovné soustředění, jenže když to Šárka zkusila, pořád se jí do hlavy vkrádaly myšlenky na to, jakým hrůzám by coby myš musela čelit.
„Nezůstalo po Oldřichovi nějaké peří?“ napadlo ji.
Seděla na kraji postele a podívala se na papírek se zřetelnými skvrnami od vína (Šárka v to aspoň doufala) a podstatně méně zřetelným textem zaklínadla.

Při mém velkém zaříkání,
při Hekaté, moci paní, (tady si to „kouzel“ domyslela pod skvrnou; mohlo to být i „pán / paní“, načež se příslušný čaroděj či čarodějka měli představit)
(hudry, hudry) peří, srst,
v dráp se změní každý prst,
(pak zas cosi nečitelné)
mé srdce věrné,
ať podobu mi čáry dají
zvěře v tom či onom kraji…

Šárka si povzdechla. Ono to ještě pokračovalo, takže pokud se dotyčný potřeboval proměnit v myš hned – například aby unikl nevlastní matce skulinou ve zdi. Což byl čistě teoretický příklad – měl smůlu.
„Tohle navíc není žádný zázrak,“ rozčilovala se Šárka. „Takhle si může veršíčkovat do skonání světa.“ Odkašlala si a na důkaz svých slov začala pokoji odříkávat:

„Velká má slova, osude slyš!
Nechci být holub, nechci být myš.
Ať se změní proudy krve,
srdce získá nový spád.
Nechci více člověk býti.
S vlky budu v lese spát!“

Pro efekt zavřela oči a rozmáchla rukama. A pak se zvrátila celá. Nic jiného vám při nečekaném přesunu těžiště a úbytku tělesné hmoty nezbývá.
Následné žuchnutí pod postel naznačovalo, že díky úbytku hmotnosti nebyl pád tak krutý, jenže Šárce to v tu chvíli bylo houby platné.
Mysl jí splašeně kroužila ve změti rukou, které nebyly rukama, nohy se staly klacky, a když chtěla začít zoufalství mlátit čelem o prkna na podlaze, v cestě jí stála její zbrusu nová nosopusa.
Byl to zobák, ale ona si to nechtěla připustit ještě dlouho potom.
Mlátila sebou po zemi a snažila se vyhrabat se z té kupy peří. Doslova. Úplně se v tom ptačím šílenství ztratila.
Její nové instinkty ale bezpečně zareagovaly, když se na chodbě ozvaly kroky. Ztuhla a vyčkávala ve skrýši pod hromadou dřeva.
Ty kroky znala.
Byl to klíč.
Když si vzpomene, co je to za dvounožce, dostane se zpátky.
Ať to zpátky znamenalo cokoli.
Ozvalo se datlí zaťukání a chvilku nato se objevily nohy.
Jen si vzpomenout… Její rod měl pozoruhodnou paměť. Nezapomínali, kdo jim prokázal službu, kdo po nich hází kameny a kde najdou báječné dvounožčí lesklé věci.
„Kde zase jsi, Šárko?“ povzdechla si Anna.
Byla to Anna!
A ona jí odpověděla tlumenou ránou, když narazila hlavou do spodu postele.
„Princezno,“ řekla Anna a klekla si k posteli. „Polez ven. Chtěla bych ti něco říct.“
A princezna zabrala rukama a nohama a nemohla uvěřit, že je zase má.
Nemohla uvěřit, jak snadno by si zvykla na perutě a vratiprsty.
„Co jsi tam prováděla?“ zeptala se Anna a ometla z ní prach.
Šárka netušila, jak to vysvětlit. Tedy jak to nevysvětlit. Ani na mučidlech. Ani v okovech.
Ovšem to, co jí Anna sdělila pak, bylo ještě horší.
„Víš, mám pro tebe novinu,“ řekla, usmála se a zrudla. Pohrávala si s prsty a potom se na ni podívala rozzářenýma očima. „Chtěla bych ti to říct jako první. Budu se vdávat?“
Šárka se k vlastnímu úžasu dobrala lidské řeči: „Za Vladka?“
Anna se na ni zmateně zadívala. „Ne. Za Tomáše tam od nás. Jak tě něco takového vůbec napadlo?“
Šárka jen zničeně zakrákorala.