27. Slepička na klíček

Cestou z kopce k autu řekl Lojza doktorovi: „Musím uznat, že seš machr.“
Franta vypadal zmateně: „Vždyť jsem skoro nic neřekl.“
„O tom nemluvim. Cestou tam jsem tenhle kopec vylezl bez nitráku, což je věc, kterou bych si v poslední době nedokázal ani představit.“
Franta se zastavil: „Neříkej mi, že sis ho zase nevzal s sebou.“
Lojza rošťácky pokrčil rameny: „Mám s sebou doktora.“
„Já se z tebe zbláznim.“
„Ale kdeže. Tohle říkala máma taky a nezbláznila se, v klidu umřela na tuberu.“
„Ty máš teda šibeniční humor.“
Lojza se rozesmál. „Nějak nevím proč, hrozně mi ji něčím připomínáš. Tak tě mám potřebu furt trochu zlobit.“
Doktor jen se smíchem vrtěl hlavou. Na to nebylo co dodat.

Sedli do auta a Lojza zase začal: „Hele, kdys měl naposledy ženskou?“
„Co to máš zase za dotazy?“ reagoval doktor rezignovaně.
„No, já už jsem teda hezkou dobu na suchu a Joska byl jen o dva roky mladší, ale v tomto směru teda rozhodně čilej byl. To je možný?“
„No tak, možný to asi je, on byl nejspíš celkem zdravej, ale nevim, chodil k doktorovi do Vrchoviny. Zeptej se na to spíš soudňáků.“
„Tentokrát to nebyl ani tak faktickej dotaz, jako závist. To že mu to šlo, je celkem jistý. Vyrazil jsem to z paní učitelový Mrázkový, jak jsme toho jejího dovedli domů“ řekl Lojza a nadechl se k dalšímu pokračování. „Víš, jak se tak probíralo v hospodě, co se tam přihodilo. A jak to tak hospodskej všechno umetal, až najednou sám práskl na učitele, že je kibicoval. Nesedělo mi to, že by něco házel na největšího soudruha ze zúčastněných, tak jsem si řekl, že něco zakecává. A když se to vyvrbilo, že si ten statek domluvila s Joskou Martinova manželka v posteli, tak jsem už věděl.“
„Že kibicujícímu učitelskýmu Vláďa vmetl, že je taky paroháč,“ dovtípil se Franta.
„Správně. Skoro bych tě mohl vzít do učení. Odhadoval bych to, že nametenej učitel následně jednu Vláďovi vyťal a jelikož se prát neumí, tak když to schytal zpátky, tak to dopadlo, jak to dopadlo.“
„Jo, na to jeho zranění stačila klidně jedna rána,“ přisvědčil doktor, „ale stejně mi to moc nejde do hlavy. To fakt měla něco paní Mrázková s Joskou? Jí je tak čtyřicet, jemu bylo šedesát.“
Lojza významně kývl: „A tvrdila, že rozhodně nebyla jediná. Že co byl vdovec, tak měl milenek spoustu.“
„No, jak říkali Mečířovi, ta jeho ho opravdu držela dost zkrátka, to jsem si všiml taky.“
„Tys ji tu ještě zažil? Tak povídej…“ Lojza pomalu nadskakoval zvědavostí.

Franta si pomyslel, že je Lojza jak hračka na klíček. Jak narazí na něco, co ho zajímá, tak má energie spoustu. Ale představu poskakující zobající plechové slepičky raději nekomentoval, až ho zarazilo, proč se mu vybavujou takový dětinský asociace. Tak se radši zamyslel odkud začít.
„Já začnu asi u Marušky. Naše první setkání bylo hodně smutný, manžel měl infarkt. Bylo to v lednu sedmdesát, byl jsem tu teprve dva tři týdny a byla strašná slota. Nejdřív volala do Bukoviny pro sanitku, řekli jí, že zapadla někde na horách a že zrovna sháněj traktor, aby ji vytahl. Tak pak zavolala mě. No, než jsem tam z Dolánek dojel, tak byl konec. Byla to strašná cesta, vítr hnal silou spoustu sněhu, nebylo vidět na krok a já tady ty zatáčky ještě moc neznal. Hele, stáli při mně tehdy všichni svatí, že jsem se nakonec udržel na silnici.
No, jel jsem to strašně dlouho a pak jsem to nemohl najít, no prostě, jak jsem říkal, než jsem se tam dostal, tak bylo po všem. S velkou pravděpodobností by to stejně jinak nedopadlo, ono s tím infarktem toho moc nenaděláš. Jediný, co můžeš je, nacpat jim analgetika – lidi u toho bejvaj z bolesti hrozně vyděšený, nevím, jestli to dělá to vegetativní nervstvo. No a ten Dolsin zabírá na oboje a když se lidi uklidní, tak je větší šance, že to ten myokard vydrží.“ Doktor se odmlčel, došlo mu, že se zakecává mimo, což se mu normálně nestávalo, asi to bylo z únavy.
Lojza ho bez netrpělivosti vrátil zpátky k tématu: „A Marušku už jsi tehdy znal?“
„Věděli jsme o sobě, ale osobně jsme se ještě neznali. Původní sestřička z Petrovic, tehdy už hodně důchodová paní, mi ten obvod pomáhala dát trochu do kupy a o Marušce mluvila, že jim ve Lhotě s mnoha věcma vypomáhala. To, že to je naprosto prvotřídní instrumentářka, to jsem zjistil až pak.“
„A jaks to našel, když byl takovej nečas?“ Lojza vypadal, že mu to zakecávání mimo téma vůbec nevadí.
„Dojel jsem až k hospodě, první baráky jsem úplně minul, vůbec jsem je v tý čině neviděl. Tam mi řekli, že mam radši nechat auto tam, že kdyby jel pluh, tak se jinde nevyhne a někdo mě pak dovedl až k odbočce do kopce, tu bych opravdu sám nenašel, bylo to zafoukaný v závěji. Pak už jsem se do toho kopce vyškrábal sám, v tom sněhu to stálo za to, ale nějak jsem to trefil. Už to byl jedinej barák, kde se svítilo. No, zůstal jsem tam nakonec do rána. Cesta zpátky by stejně byla příšerná a já nevím, jestli to znáš – jak lidi, který jsou starý profesionálové a všechny tyhle věci znaj, tak jak je to dokáže úplně odstřelit, když se něco takovýho stane jejich blízkým. Nechtěl jsem tam Marušku nechávat samotnou, nebyla na tom dobře. Ráno jsem jí ještě pomáhal házet sníh, aby se tam dostala pohřebka. A poprvé jsem tehdy potkal starýho pana Vaňáska, šel nám sám od sebe pomoct…“
„Takováhle zkušenost musí lidi celkem spojit, řekl bych.“
„Nevím, Maruška z toho tehdy byla hodně špatná, dlouho se dávala dohromady. Ale asi je fakt, že jsme vlastně vůbec neměli žádný takový to oťukávací období, jak zjišťuješ, co je kdo zač, když lidi neznáš. Po zkušenostech z Rožberka ve mně byla na kontakty s lidma tady spousta nedůvěry. A to jsem s Maruškou neměl. Taky asi dost proto, že hned po pár dnech po tomhle volala kvůli někomu nemocnýmu, prostě se o ty lidi ve Lhotě starala, i když měla svejch starostí dost. Nechtěl jsem ji moc zneužívat, ale nedalo se to stíhat objíždět všechny návštěvy v tak velkým obvodě, tak mi tu začala víceméně spontánně dělat takovou předsunutou hlídku. Tuhle převaz, támhle injekce, tajdle odběry. No, já jsem to vlastně začal říkat kvůli té Galině.“
„Já jsem věděl, že se k tomu vrátíš,“ řekl pobaveně Lojza, „stačí si jen počkat.“
Frantovi se zase vybavila ta slepička na klíček: „Nechápu, jak můžeš bejt ve tři ráno tak čilej, já už sotva vidim na cestu.“ Ale pak hned pokračoval ve vyprávění: „Hodně z kraje téhle spolupráce s Maruškou, mohlo to být tak týden, co umřel její muž, jsem se u ní po návštěvách stavoval něco probrat a upozornila mě na Galinu. Jak jsem odcházel, tak zrovna něco dělala kolem baráku a sotva lezla. Maruška říkala, že prej nechce k doktoroj a že to tutlá před manželem. Poměrně svorně jsme si s Maruškou říkali, že z toho nic dobrýho nekouká, ale nechal jsem jí tam nějaký analgetika, fakt jsem ji na to nepotřeboval vyšetřovat, abych věděl, že jsou indikovaný. Ještě jsem si říkal, že musí bejt manžel slepej, jestli to nevidí. Za pár dní dojela Galina sama do Petrovic do ordinace.“ Odmlčel se v zamyšlení, co z těch důvěrných věcí, co se tehdy dozvěděl, má právo dávat dál. „Přijela úplně na konci pracovní doby, chytla mě mezi dveřma, asi si počkala až odejde sestřička. Mluvili jsme tehdy snad dvě hodiny. Měla karcinom čípku. Asi se to na začátku trochu zanedbalo – bralo se to, že se jí moc nehojí čípek po druhým porodu, ale bylo to tohle. Léčili to v Praze, její otec tam byl něčí známej. Vypadalo to tehdy asi dost blbě, ale operace a ozařování na to celkem zabralo. Bouchlo to znova až po mnoha letech, kdy už tam kontakt neměla. Teď měla normálně hmatný metastázy v tříslech a bolesti od páteře, odhadoval jsem to na metastázy v obratlích. Ale nechtěla ani na rentgen, že by se to rozkřiklo,“ Franta se zase zarazil, nechtělo se mu zacházet do podrobností, tak to nakonec shrnul vlastně do jedný věty: „Bylo to hrozně divný, bolestí sotva lezla, ale největší starost měla, že manžel zase začne chodit za ženskejma.“
„Takže to s tím sukničkářstvím máme tímto potvrzený asi definitivně,“ řekl Lojza zamyšleně. „Jen mě nenapadá, kdo by ho kvůli tomu vzal po kebuli. Učitelskej je na to srab, ten někomu jednu ubalí jen omylem, když je úplně na mol.“
„Říkals, že to nemuselo bejt úmyslný,“ vstoupil do toho Franta.
„To je fakt, kdyby to bylo, že ho jen strčil a on spadnul, tak to by asi dal, ale podle tý rvačky bych řekl, že to dodneška nevěděl, jinak by na Vláďu nevyletěl,“ spekuloval Lojza a spokojeně dodal: „Proto je fajn, že musí kvůli papírům do Bukoviny na VB, zaúkoluju je, aby mi od všech výtečníků zjistili, kde byli v době obou úmrtí a zrovna mi to i ověřili.“ Chvilku se odmlčel, už byli skoro v Dolánkách: „A jak to dopadlo s tou Galinou?“
„Říkal jsem si, že jediný, kdy by to mělo smysl došetřovat, by bylo, kdyby se ty metastázy v kostech mohly ozářit, to od těch bolestí na nějakej čas uleví. Tak jsem se to jal dotelefonovávat a nakonec se mi podařilo se probourat až na příslušný pracoviště, kde jí to tehdy léčili. Jenže tam nakonec dohledali, že už tehdy iniciálně dostala takovou dávku, že se už teď k tomu přidat nedalo. Tak jsem ji nakonec ani po žádnejch vyšetřováních nehonil a nechal to jen na těch analgetikách. Měla teda tvrdej kořínek, držela se dlouho. Umřela až někdy zjara.“
„A co Joska, když zjistil, že mu ji takhle pokoutně léčíš?“
„To víš, že se to brzo provalilo. Hrozně mi vynadal, že jsem ji neposlal na nějaký specializovaný pracoviště. Tak jsem se mu to snažil vysvětlit, že to nechtěla, ale že jsem si stejně zjistil, že už se to zářit nemůže. Co pak říkala Galina, tak si to v té Praze ověřoval a asi ho v tom směru dost zklidnili, nebo ho zklidnila Galina sama, nevím. Byl to jeden dost prudkej výstup, ale já si to tehdy vůbec nebral, lidi prostě takovýhle reakce někdy mívaj, když se dozvědí, že to s jejich blízkýma vypadá fakt blbě. Člověk někdy jen dělá hromosvod jejich vlastní bezmocnosti. A když jsme tam pak úplně na konci s Maruškou chodili s morfinem, tak se choval slušně. A bylo vidět, že ji měl opravdu rád, pořád jí seděl u postele. Ona hrozně nechtěla do špitálu, tak jsme to tenkrát nějak na těch posledních pár dní zařídili, že tam Maruška na zůstala s ní. Joska si to prosadil, že ji na to uvolnili ze špitálu, na takový věci on byl vždycky kabrňák,“ říkal doktor a parkoval v Dolánkách.
Lojza se k vystupování neměl, tohle potřeboval ještě dokončit: „Hele, to mě docela překvapuje, podle toho, co říkali Mečířovi, tak se Joska s Maruškou zrovna moc nemuseli.“
„Víš co, tohle bylo prostě něco jinýho. Galina chtěla zůstat doma, Marušku tam chtěla a Joska byl navíc stran ošetřovatelství naprosto nemožnej, tak to prostě překousnul.“
„Zajímavý, zajímavý,“ brumlal si Lojza pro sebe.
Franta otevřel dveře a jal se vylézat z auta. „Hele, Lojzo, co takhle vystupovat a do hajan?“ nadhodil.
„Ano, mami,“ kývl Lojza hlavou a zůstal zamyšleně sedět.