Chtěla bych jen v rámci úvodní poznámky podotknout, že stav dětské psychologie a psychiatrie (kam Adam v době, kdy se u něj projevila porucha, bezpochyby spadal, a já koneckonců taky) je v ČR absolutně tristní. Děti na vyšetření čekají měsíce. Když mají štěstí.
Když se konečně odhodlám vylézt, v předsálí na mě čeká mamka. Sestra evidentně zůstala v sále. Odtrhnout ji od filmu bývá nemožné. Zvlášť když je to něco, co sama vybrala.
"Chceš se vrátit dovnitř?" ptá se mě máma. Dobře ví, kdy mě nechat na pokoji, jako když za mnou nešla na záchod, ale taky dobře ví, že je třeba mě občas postrčit. Vyhýbavé chování a tak. Vím, že to dělám.
Chvíli na ni koukám, zvažuji. Když s touhle kondicí chcete něco zvládnout, musíte si umět přečíst vlastní tělo do detailů. Tep, dech, napětí ve svalech. Jako vrcholový sportovec, jen většinou běžíte závod jen sám se sebou. Nejsem si jistý. Očima přejíždím přes zdi a jejich výzdobu, plakáty, stánek s občerstvením a přemýšlím. Máma zatím trpělivě čeká na moje vyjádření. Dneska nedoběhnu, cítím to. A navíc mám mokré tričko, jak jsem si na obličej ve snaze o uklidnění šplouchal mraky ledové vody. V sále je, narozdíl od předsálí, klimatizace puštěná na plné pecky.
"Příště?" napůl se zeptám, napůl odpovím. Usměje se na mě a kývne.
"Vrátím se do sálu, už by to nemělo dlouho trvat. Kdyby něco..."
"Sejdeme se tady." Tady, kde teď téměř nikdo není. Tady, kde si mě nikdo nebude všímat, až bude odcházet, protože budou všichni plní dojmů z filmu. Tady, kde sice nemůžu polevit v pozornosti a sebekontrole, ale kde mám aspoň na okamžik zdánlivý klid.
Otočí se a vrátí se do sálu. To je prostě moje máma, nemá tendence mě přehnaně opečovávat, nikdy neměla. Ale vždycky mi pomůže.
Chvíli se poflakuju kolem, pak znovu zapadnu na záchody. Znovu si zalezu do kabinky. Malé prostory mě uklidňují. Znovu si pak umyju obličej studenou vodou. Opakování činností mě taky uklidňuje.
Jakmile vylezu, v sále se ozve ruch. Film skončil. Jsem zvědavý... Máma se ségrou vyjdou ven mezi prvními, ale nikdy neodcházíme v největším návalu. Sestra jde do šatny, máma si stoupne vedle mě ke zdi a čeká. Přiznám se, že dnes výjimečně neklopím zrak, ale prohlížím si návštěvníky kina. Protože mezi nimi musí být i ten člověk, který mi pod dveřmi záchodu podstrčil svoje číslo...
Moje libido stojí díky lékům za hovno, ale když ho zmerčím, a jsem si poměrně jistý, že je to on, protože nikdo jiný z návštěvníků filmu to evidentně být nemohl - většina jsou holky a kluci tak do dvaceti a pár rodinek s většími dětmi a nikdo z nich mi nevěnuje pozornost, jen on se mi podívá přímo do očí - polije mě horko. Protože páni, ten by stál za hřích!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Oceňuji rozumný přístup mámy.
Lomeril
Oceňuji rozumný přístup mámy.
Jo, tady jsou rodiče sice
Bilkis
Jo, tady jsou rodiče sice víceméně bezradní, ale aspoň nemají přístup "když to není vidět, nemůžeš se toho bát". Ale do toho snad radši nebudu zabíhat.
Snad se Adam bude pomaličku
Roedeer
Snad se Adam bude pomaličku učit užívat si svět i přes jeho zalidněnost, věřím, že pěkný chlap tomu může dopomoct velmi :]
Tak lidi jsou v tomhle
Bilkis
Tak lidi jsou v tomhle případě tak trochu přidružený problém, ne samotná příčina. Sociální fobie a agorafobie má spoustu společných prvků, pokud vím, ale není to stejné. Nemůžu říct, že bych se třeba já osobně bála sociálního kontaktu v tom pravém smyslu. Ale je fakt, že jsem svého času trpěla extrémní trémou. I po telefonu. Ale byl to opět přidružený problém.
Pěkný chlap zvládne hodně, to je pravda. Ono i normální chlap. :D Ten můj je nejspíš svatej, když se mnou vydržel ty nejhorší roky.
Hezky se to čte.
Killman
Hezky se to čte.
Díky.
Bilkis
Díky.
Taky mne zaujala máma.
HCHO
Taky mne zaujala máma. Predispozice k těmhle poruchám bejvá dědičná - že by o tom máma věděla víc, než se na první pohled zdá?
(PS: vždycky když mne vytočí nějaká moje vlastní reakce na příliš mnoho lidí v uzavřeném prostoru, tak si připomenu babičku, která většinu dospělého života žila v Praze a nikdy nevlezla do metra. Furt se mám dobře, oproti Adamovi rozhodně.)
Ano, to bývá. U nás v rodině
Bilkis
Ano, to bývá. U nás v rodině jsem momentálně bez léků jen já a maminka. Takže u nás je to spíš ze strany tatínka. Ale tohle je prostě jen máma, která se vážně stará si myslím.
(I v dobách těžkých panik jsem párkrát metrem jela, kupodivu. Nicméně chápu, že metro není pro všechny. :D Jak podotknul můj manžel, když navrhoval soupravu metra v rámci diplomky, nedivila ses nikdy, proč má metro okna, když nejezdí nad zemí?)