3. Ženka

Hana se udrncala a uplakala do spánku.
Proklimbala dusání bagančat a drsné hlasy na hranicích. S nudlí u nosu a palcem v puse prospala pomezní lesy i nudnou německou rovinu. Neprobudilo jí houkání před přejezdy ani bučení mohutných bílých krav.
Rozednívalo se, když vlak zaskřípal, cuknul a zastavil mezi poli.
Hanička otevřela oči.
„Já chci Ženku,“ zakňourala rozespale.
Nikomu nebylo do řeči.
„Neboj, určitě za tebou dojede,“ nevydržel ticho tmavooký kluk, co jí půjčil medvěda. „Jen zakopla, nic se jí nestalo, viděl jsem to.“
„Ženka je můj králíček. Od babičky Bláži,“ Hanka už zase nabírala.
Objal ji kolem ramen a bezradně se rozhlédl po ostatních dětech.
„Žiješ s ní takovou dobu a ani nevíš, že je kouzelná,“ zachránila ho vysoká copatá dívka v hnědém svetru z protějšího sedadla.
„Když budeš potřebovat, můžeš ji přivolat. Někdy se schovává. Prostě hledej.“
Přistoupila k oknu: „Koukej, není zrovna támhle u vody?“ Namířila ukazovák přímo do ranního oparu nad kanálem.
Hanka zaváhala: „Tam je jen bílo.“
„Podívej se pořádně!“ Kluk vypoulil hnědé oči do mlhy a skoro nadskočil: „Hele, ona hopká. Vidím ouška. Pravým na mě teď zamávala!“
Děti z půlky vagónu se nahrnuly k oknům, prsty čmáraly průhledy do zadýchaných skel a předháněly se v popisu, co zrovna dělá králičí holka.
Hanka skoro nedýchala. Procpala se dopředu. Teď, teď ji konečně zahlédla. Ne moc zřetelně, jen na okamžik, ale opravdu tam byla.
Její Mlženka.