30. kapitola – Kam utéct?

30. kapitola – Kam utéct?

Šárka zírala na koláčky, které jim Anna poslala ze svatby, a tahala se za nitku uvolněnou z výšivky na rukávu. I ta byla nejspíš od Anny.
Byla to hloupost, protože Anna ani nikdo další nevěděl o mazancovém maléru, ale Šárce koláčky připadaly jako němá výčitka.
K vlastnímu překvapení jich několik snědla a nezměnily se jí v žaludku v olovo.
Chtěla by jít na Anninu svatbu a klidně by s sebou vzala i Kláru, ačkoli by oslnila všechny okolo, až by naráželi do lavic, sudů a dalších tvrdých předmětů, které se na venkovské veselce mohly vyskytovat. Ne, že by Šárka dostala příležitost to zjistit.
Královna totiž zásadně odmítla dcery na svatbu pustit. Ať jí obě dívky navrhovaly, že si vezmou doprovod.
Šárka byla celá nervózní z nepodařeného, nebo spíš příliš podařeného kouzla, a teď s ní ke všemu lomcoval vztek.
„Z královny by s těmi jejími dlouhými copy mohla být výborná vánočka.“ Jakmile na to pomyslela, hned si v duchu vynadala. „Soustřeď se na ty dva chudáky. Navíc se kolem ní pořád točí táta. Ještě by to schytal.“

Kam utéct se dvěma lidmi zakletými v mazance? Kde je odklít, aby na ni nepadlo podezření?
Kam zalézt s Knihou kouzel?
A kam schovat lístky s návody, které v ní našla? Nosila je ve váčku pod u pasu, zakládala je do sešitu s poznámkami. Byla jimi přímo zasněžená, jenže nenacházela nic, co by fungovalo.
Dráždilo ji, jak se jí předkové dohadují před očima o správném postupu a jak nejsou schopní napsat kus přehledného textu. Slibné zaříkadlo někdo z nich překreslil obrázkem mandragory. Šárka byl toho záškodníka tím kořenem nejradši umlátila.
Připsala si aspoň částečný úspěch, když dokázala pomocí starosvětského říkadla prodloužit mazanci i mazancové životnost.
Opatrně do nich dloubala, jestli si zachovávají dostatečnou měkkost, a z celého srdce doufala, že si ze zakletí nebudou nic pamatovat.
Když je vracela do skříně, zavadila rukou o ranec s oblečením a vybavením na cestu, který si kdysi připravila. Útěk… byla v pokušení po ranci sáhnout. Jenže z toho oblečení už určitě vyrostla a stejně… kam mohla jít?
Žít v lese s medvědy, divoženkami a loupežníky.
A s klíšťaty.
Navíc v tom nemohla ty dva nešťastníky nechat.
Přesto si připomněla, že by si měla do úprkové výbavy sehnat nový oděv.

Když bylo tátovi všelijak, prohlásil, že potřebuje na čerstvý vzduch, a šel se projít nebo projet.
Šárka se zařídila podle jeho příkladu, čerstvý vzduch jí ovšem moc nepomohl.
„Tak mi přece pomoz! Aspoň mi napověz!“ Nejradši by se schoulila v koupacím křesle v prosluněném domu z proutí a moc by si přála, aby ji někdo kolíbal. Jen by přivřela oči a všechno by bylo, jak má být. „Prosím!“
Chtěla, aby tu byla Anna… třeba i Klára. Aby se mohla svěřit mistříčkovi, takovému, jako ho kdysi znala.
Srdce jí tlouklo, až jí to nahánělo strach. Další děs do její sbírky.
Ale při tom všem volala ji. Matku, po níž jí zůstal je rukopis.
V zoufalém vzteku kopnula do hlíny. Zahradníkům v dokonale zastřiženém záhonu řádil krtek. A teď i Šárka.
„Pak že nemám spojence.“
Dloubla do trávy špičkou střevíčku a nejdřív ji napadlo, že se na ni vyřítilo vojsko mravenců. Od nohy jí po těle sklouzlo nepříjemné svrbění.
Ucukla, ale po žádném hmyzu nebylo vidu.
Když už byla u toho vidu… rozhlédla se.
Klid po pěšinách.
Zabodla špičku střevíce hlouběji do hlíny.
Něco tam…
Dřepla si. Mravenčení se přihnalo znovu, ještě než se té věci dotkla.
„Je to jenom plátýnko. Ústřižek,“ uklidňovala se.
Vytáhla tu věcičku z hlíny.
Se zatajeným dechem ji rozbalila.
Na okamžik měla pocit, že se změnila v okrasnou sochu. Hleděla na kadeř plavých vlasů. Promnula ji mezi prsty a přitom si všimla skvrny na bílé látce pod ní. Tří skvrn. Už zahnědly, Šárka však věděla, co to je.
Pokud by se nechala vést mravenčením, našla by další skrýš. A pak další. Až by vznikla pavoučí síť jako na obrázku v Knize kouzel.
Pokud šlo o provedení obranného kouzla, Šárčini předkové by Blance nemohli nic vytknout.
Neviditelná síť Šárce vibrovala přímo před nosem. Neodolatelná jako uvolněná nitka na rukávu, za kterou člověk nemá tahat, ale nedá mu to.
Šárka trhla podivným balíčkem v ruce a svět zadrnčel jako struna.
Kdo by dokázal odolat?
Nutkání škubnout a roztrhnout pečlivě utažený šev.