34. Na půl cesty

Uplynulo mnoho let od té doby, co v létě trávili prázdniny pod stanem. Jak Robert trochu povyrostl a začala s ním cloumat puberta, byl rodinným výpravám konec.
Co se ale v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
Robertovi se podařilo najít jejich starý stan. Naštěstí ho napadlo jej rozbalit, takže to, že je plesnivý, nemusel zjišťovat někde uprostřed skotské divočiny.
Nevadí. Čirou náhodou moc dobře věděl, kde se dá sehnat úplně nový a úplně úžasný stan.
Taky relativně lehký.
Naštěstí.
Protože ho táhl na svém batohu.
Ve spoustě příběhů se hrdina naposledy ohlíží na své rodné městečko. To Robertovi nehrozilo.
Jednak tomu nepřálo okolí; cesta opustila Callander nikoliv přímo do kopců, které by skýtaly epochální výjevy, ale točitě a naprosto nenápadně údolíčkem. Městečko neskončilo náhle, bylo rozdrobenější a rozdrobenější až najednou přestalo.
Šedivý upršený den taky nijak zvlášť romantickému rozjímání nepřál. A do třetice všeho dobrého a zlého, jeho sestra se tvářila naparčeně a napůl s ním nemluvila.
Možná to bylo proto, že jí výpravu ani tak nenavrhl jako oznámil. Možná proto, že ji ani nenechal rozloučit se s kamarádkami, případně je vzít na výpravu s sebou (to bysme vyrazili až pozítří). A možná proto, že vyrazit pryč později odpoledne znamená stavět tábor jen kousek od domova, prakticky potmě a k tomu, aspoň dneska, v dešti.
Nijak zvlášť jí s sebou jít nenutil. A ano, byla zvyklá se o něj starat, ale taky ho nechat aby si svoje problémy vyžehlil sám. Ale celá tahle situace byla nepohodlně nejistá a Robert přišel a měl Plán. Něco, co se může začít dělat.
Jen seběhla k Rachel, aby jí dala vědět, že možná bude nejlepší, aby taky vypadli, zabalila jak bývala zvyklá do přírody a vyrazili.
Nakonec ne na sever, jak Robert původně plánoval, ale po domluvě radši na západ, po Rob Roy Way. Zkusí Aberfoyle,tam snad nikdo zombíky na policejní stanici nepřechovává. A malá vesnička uprostřed národního parku mimo hlavní cesty nebude stát případnému přílivu zombíků v cestě. Takže by tam chvíli mohli přežít.
Silnice se změnila v silničku a zavedla je k Loch Venachar, cíli nedělních výletů z doby jejich dětství. Jako by se vraceli do minulosti. Do doby kdy bylo všechno jednodušší, přímé...
„Fakt si myslíš, Robe, že jste přišli na opravdový živý zombíky?“
„Radši do toho nešťouchat, si myslim. A k tomu fakt nevíš, co všechno ještě může přijet z Doune.“
A bylo po vzpomínkách na dětství.
Silnička se změnila v širokou lesní cestu. Takhle širokou a dobře upravenou ji, pravda, nepamatovali.
Začala stoupat lesem a jezero se jim brzy ztratilo z dohledu.
Po necelé míli ale nastala zrada a poznali, proč je cesta tak široká a dobře upravená.
Les zmizel.
Cesta, kterou pamatovali jako pružnou hnědavou pěšinu, po které se tak dobře chodí zeleným lesem, který vás kryje před nejhoršími rozmary počasí, byla tvrdá, kamenitá a uježděná auty lesáků. To, že se jim opět otevřel výhled na jezero, nebylo dostatečné odškodnění.
Ne když začal foukat silnější vítr, který nesl déšť se sněhem.
Nocování pod stanem neznělo jako nejlepší nápad.
V nohách měli asi sedm mil a do Aberfoyle jich mohlo zbývat možná deset. Ale přicházet do cizí vesnice za tmy, touhle dobou, se taky nezdálo jako dobrý nápad.
Cesta překonala malý kopeček a objevilo se jezírko, skryté v malém údolíčku. U jezírka molo a loděnice.
„Hele, tohle vůbec nevypadá špatně.“
Na dveřích byl sice zámek, ale chvilka práce s kamenem mu pomohla k věčnému odpočinku.
V loděnici kapalo ze stropu, ale přece jen v ní bylo podstatně sušeji než venku. Na plynovém vařiči se ohřívala konzerva s masovými knedlíčky. Mihotavé plamen byly jediným zdrojem osvětlení, potom, co zavřeli dveře, aby si uchránili co nejvíce tepla.
„Ses zbláznil, Robe. Klidně jsme mohli vyrazit zejtra ráno, těch dnešních slabejch deset mil nám zase takovou výhodu nedává.“
„Jak myslíš, ségra. Ale já rači nebudu ve městě, až tam dorazej zombíci a začnou žrát lidi, fakt nebudu. A jak tak koukám, budu jedinej. Ty přece svý kámošce řekla, že by měla vypadnout, ne? A vidíš tu někoho? Houby, jsme tu sami.“
„Ledaže by vostatní nešli po týhle dálkový cestě ale drželi se kolem jezera, kde je hafo pohodlnejch chatek k ubytování, co?“
„Ledaže,“ pokrčil Robert rameny.
Noc byla vlhká a studená, karimatky zdaleka ne tak pohodlné, jak si pamatovali z dětských let a spacáky to s výhřevností nepřeháněly. Spíš podřimovali než spali a sotva se škvírami ve stěnách ukázal první náznak svítání, nadávající Robert se vysoukal ze spacáku a šel nabrat vodu do kotlíku. Přece jen měl trochu špatné svědomí. Pravděpodobně jen hloupě panikařil.
V časovém odstupu mu hrozba zombií přišla spíš směšná a za vlasy přitažená než jako skutečná realita.
Do dvou talířků nasypal instantní ovesnou kaši, zalil horkou vodou a do jejích zbytků hodil čaj.
„Dlabanec,“ prohlásil.
„Nemám hlad. Nějak mě bolí hlava.“
„Neblbni, ségra, a spucni to. Sílu potřebuješ. Jasně, dneska slabejch sedum mil a jsme tam, ale bůhví jak dlouho budem hledat nějakej bejvák.“
Ale většinu druhého talířku musel nakonec stejně zachránit před vyhozením.
Sbalili své saky paky a vydali se dál.
Ségra skutečně vypadá nějak bledě, pomyslel si Robert. Nemá teďka mít ty ženský věci? Pak by nebylo divu, že je taková nevrlá.
Ale co, obědvat už budou v teple, nechá ji sedět v čajovně a bude vesnici obíhat sám, s nabídkou práce za ubytování a stravu. Pár liber ještě mají, jen ať si dá cheesecake...
Stezka zvolna stoupala. Opustila vykácenou pustinu a rozběhla se vřesovištěm.
Robert si přejel čelo rukou. Jako by ho taky začínala bolet hlava.
Třeba přijde bouřka, i když teď? V brzkém jaře?
No, třeba.
Zakopl o kámen a hrozně ho to rozčililo. Skoro jakoby se mu ten kámen před špičku nohy sám nastrčil.
Parchant.
Kopnul do něj, tentokrát naschvál.
Kámen byl těžší než se zdálo.
Palec zabolel.
„Se na to můžu...“ zanadával si.
Rozpršelo se.
Pevná silnice, nepevná silnice, nyní obsahovala větší než malé množství louží.
Po chvíli začala vypadat spíše jako potok.
Jako potok z bahnitým dnem.
Bahno chytilo jeho botu a chvíli ji odmítalo pustit.
„Kurva...“
Pak mu podrazilo nohy.
Ve vzteku zařval a jen periferním viděním zahlédl, jak jeho sestra taky klopýtla a
Vrazil pěst do měkkého mlaskavého znovuznovuznovu ostré něco pěst ruka výběžek teče červená. Křik, zmítání, vztek, vztek, zabít. Trhat, na zádech věc, trhat, dolů. Mlátit a trhat, měkké a tvrdé věci se vysypávají zahazovat mlátit mlátit hlad.
Hýkání, vrčení, hlad něco špatně hlad jídlo jídlo kde blízko tělo blízko jídlo.
Tělo blízko se hýbá přestává nehýbá.
Už.
Mazlavé on se plazí k tělu maso krev voní sníst hlad. Hlad ne v žaludku hlad zabíjet trhat.
Tělo nehýbe, tělo mrtvé, nemůže zabít může sníst.
SAKRA TO PŘECE NE
Vyje vyje neví proč vyje.
Plazit vstát utíkat do kopce utíkat pryč zabít jinde tady ne tady ne.
Ne.