37. Konec pavích úletů

Zvrátil hlavu dozadu a ze zobáku mu vybublal smích.
Bubliny stoupaly a honily se ve větru. Zářily.
Ucítil sílu.
Poprvé po dlouhých letech se mu v ptačím mozku vylíhla jasná myšlenka. Věděl, co doopravdy chce.

„Zbavit se strachu,“ zašeptal.
„Žít a vnímat. Šustit ve větru. Milovat.“
Zarazil se. Tolik odvahy ještě neměl.
„Milovat s nadhledem a raději na dálku,“ doplnil a spokojeně si protáhl křídla.

Bubliny pavího smíchu oslňovaly. Tančily v povětří a hledaly staré tvary. Přesýpaly se a vtahovaly ho do dávno zapomenutých šťastných obrazů. Holčička v opeřeném kostýmu poskakovala městem. Podobala se Mari jako jedno ptačí vejce druhému. V rukou svírala napnutý provázek a kolem krku jí chřestily přívěsky drahého náhrdelníku. Doběhla na planinu a s hlasitým zavýsknutím se zastavila u nohou Zlatého Boha. Zdvihla hlavu.

Paví ostrov se zahleděl na pláž. Zaostřil. V očích se mu zablyštěl nápad. Má všechno, holčičku-pávici i Boha. Tady a teď. Vybuduje na svých zádech vlastní město, klidné a bezpečné, lepší. Přestane utíkat. Nebude chránit a schraňovat poklady – až na jediný.
Zalovil v jícnu sopky a opatrně vytáhl lesklý náhrdelník. Prohlédl si zvířecí postavičky a pohladil pohledem vykládaného páva. Vyhrál. Zlato ze Svatého města už nepotřebuje. Tenhle jediný přívěšek má dost síly, aby ho udržel naživu. Zbývá jediné. Musí si náhrdelník nasadit.
Trhnul hlavou a vyhodil šperk do vzduchu.
Hlasitě zachřestil. Vyletěl do výšky a odrazil zvědavé sluneční paprsky. Roztočil se.
Páv nastavil krk.